Pokhara April 2011

Dalších 17 dnů by se dalo rozdělit na dvě doby. Čas strávený ve „škole“ a čas strávený v “naší“ rodině.

Škola

Jelikož náš plán učit angličtinu mladé tibetské mnichy nevyšel, tak náhradní řešení je učit v domě kde se starají o děti bez rodičů.

První den  se tam jdeme jenom podívat aby jsme se vůbec seznámili se situací. Čeká na nás asi čtrnáct děcek ve věku od sedmi do 22let, z větší části holky.  Domlouváme se s nimi že je rozdělíme na dvě skupiny a ráno budem dvě hodiny učit menší děcka a odpoledne potom ty starší.

Všichni žijí pohromadě v schátrlé budově bývalého hostelu . Voda celoročně pouze venku z betonové nádrže, u které se odehrává veškeré mytí nádobí a hygiena (oblečení perou v jezeře), a samozřejmě pouze studená, tak že v zimě je vše spojené s mytím dost nepříjemné. Jedna místnost je vyčleněna jako kuchyně s plynovým vařičem,ale vaření se převážně odehrává venku na ohni, bo plynu není dostatek a nikdy neni zaručeno, že když je plynová lahev prázdná tak bude možnost koupit plnou. Elektřina pochopitelně pouze na pár hodin denně a to v nepravidelných intervalech, tak že něco jako skladování potravin citlivých na teplo v ledničce moc nepřichází v úvahu. Všechny děti, včetně těch nejmladších jsou plně samostatné a automaticky se podílejí na všech pracích v domácnosti. Nejprve byl všichni dost stydlivý ale po pár dnech co jsme se sblížili nás vždy vítali s jásotem a upřimným nadšením a kdykoli jsme mimoškolně procházeli kolem tak se z domo vyřítili ti nejmenší a navěšeli se nám kolem krku.

Nepálská škola

 Po té co jsme nakoupili  nějaké učebnice, bloky na psaní tužky apod. , protože oni pochopitelně nic nemají se domlouváme že příští den začneme s výukou.

Tak postupně plyne den za dnem a my se jim pomalu snažíme vysvětlit nejen angličtinu,ale i to jak to vypadá a funguje v Evropě, bo o tom nemají ani ponětí. Občas mě překvapí, že neromí věcem které jsou pro nás naprosto běžné, tak že těm nejmenším musím vysvětlit co znamená sprcha, vana apod.

Koncem druhého týdne je festival na oslavu Nepálského nového roku, tzn. že se výuka krátí, neboť  v místním „parku“ vyrostla něco jako pouť a děcka tam mají stánek s jídlem,tak že chodíme je navštevovat a snažíme se tam toho co nejvíce sníst aby měli vůbec nějakou tržbu.   Druhý den oslav přišla brutální bouřka a sílný vítr, který zničil skoro všechny stánky. Večer jsme se tam byli podívat a děcka byli  celý mokrý a zmrzlý. Každý večer na podiu vystupují místní kapely, které kvalitu hudby úspěšně nahrazují hlasitostí. 

koncert na oslavu Nového roku

Jelikož jsme se rozhodli že opustíme Nepál mnohem  dříve než jsme plánovali tak se naše dny rychle krátí a blíží se konec. Poslední den jsme pozváni na večeři kdy pro nás připravili výborné byriany s kuřecím masem. Bohužel jsme to večeřeli u stolu jenom s „otcem“ a jeho dvěma indickými kumpány a ostatní jedli venku svoji každodenní rýži. Doumlouváme se jak by jsme jim mohli pomoci, protože to jak tam žijí je opravdu dost náročné a vymysleli jsme že se pokusíme aby je občas navštivili dalši lidi z evropy a pomohli jim jak s angličtinou tak i s opravou hostelu a my se pokusíme sehnat peníze na nějaký rozumný solární panel, který by jim alespoň zajistil teplou vodu na mytí.  Jelikož  většinu tvoří holky, tak se mě neustále ptali jestli nemám nějaký kamarády bo jejich sen je provdat se do evropy, neboť to je jejich jediná šance na lepší život V Nepálu těžko seženou jakoukoli práci a na cestu z Nepálu nemají dost peněz. Trošku jsem se je snažil zkrotit v jejich představách a snažil jsem se jim vysvětlit, že my sice máme víc peněz,ale také to že mnohem více pracujeme, stres a kompletně odlišná kultůra, nicméně  myslim že mi moc nevěřili.  Loučíme se s tím že se pokusíme co nejdřív vyřešit ten solární panel a vracíme se do hotelu, kam jsme se na polední dvě noci přestěhovali z „naší“ nepálské rodiny.
Fotky všech děcek zde

společná fotka

Život s nepálskou GURUNG rodinou

Nevim jestli to bylo dojmem z prvního setkání, nebo jsme prostě moc komplikovní,ale čas který jsme trávili v našem přechodném domově jsme se snažili omezit na minimum.

Ale od začátku. Jelikož výuka v klášteře nevyšla, ani bydlení tam nebylo možné, tak že jsme vyrazili se podívat k nepálské rodině u které budeme po čas školy bydlet. Přicházíme do malého domku kde nás vítá matka s dcerou a ukazují nám pokoj kde máme bydlet. Na první pohled to nevypadá špatně tak se domlouváme že se další den nastěhujeme. Trošku nás zaráží že po nás chce ať  jí zaplatíme na měsíc dopředu,což se mi dost nelíbí neboť je to pět minut co jsme přišli a vůbec nevíme jak vše bude fungovat. Snažím se jí vysvětlit, že si nejsme jisti jestli zůstaneme celý měsíc, neboť původní plán byl jiný a že možná zůstanem jen týden nebo dva než se přestěhujem jinám. To se jí nelíbí a říká že týden je málo, nicméně nakonec se domlouváme že peníze vyřešíme až se vrátí Kunga (Tibeťan který to v nepálu zařizuje )z Indie, bo peníze stejně dáme jemu a ne jí. Jsme z toho trochu rozladěni a kdyby ksme děckám neslíbili  školu, tak by jsme si to asi vše rozmysleli.

Další den se stěhujeme se vším naším harampádím do pokojíčku kde budeme přebývat. Zjišťujeme že pokoj je plný jejich věcí, tak že neni šance si nijak uspořádat naše věci, které tak z části zůstavají v batohách a z části na druhé posteli. Brzy zjišťujeme, že v pokoji to podivně páchne a snažíme se identifikovat odkud a nakonec společně docházíme k zavěru  že je to z bedny co stojí mezi postelemi a kterou nemůžeme otevřít. Po první noci také bohužel zjišťuji že mají pravděpodobně ne úplně stejné normy jako v evropě neboť postel je o pár centimetrů kratší než já, což velice oceňují má záda a já se několikrát za noc probouzím s křečemi.

Náš každodenní rytmus je jednoduchý, v půl deváté obdržíme snidani sestávající se z nepálského čaje (čaj s mlékem a kořením) a balíčkem sladkých crackerů. První den na to nevěřícně koukám a snažím se sníst svoji polovinu přídělu (4ks), nicméně moje obava z toho že je to poněkud málo se ukazuje neopodstatněná, neboť po třetím kousku mám dost, prostě sušenka bez chuti posypaná cukrem je pro můj žaludek nestravitelná ve větším než malém množstí, což jsem evidentně překročil. To jsem bohužel netušil, že v budoucnu nás čekají  snídaňové lahůdky v podobě na oleji osmaženém sladkém toustovém chlebu (který od Nového Zélandu nemůžu ani cítit) bez jakékoli přílohy nebo jakési rýžové burisony opražené opět s dostatečným množstvým cukru. Tak že můj hlavní úkol po ránu byl rychle vypít čaj a nasoukat do sebe co nejmenší  možné množství   „pochutin“ a po té vyrazit do nejbližší pekárny se nasnídat. Po té naštěstí následovala škola, po které jsme museli zpět na oběd, který stejně jako večeře byl každý den stejný a to DHAL BAT. Dhal bat je v normálním provedení docela chutná směs rýže s čočkovou polévkou, zeleninou,popř. Masem a curry. Bohužel naše „mamá“ i tuto dobrotu, na které se toho nedá moc zkazit uměla uvařit totálně bez chuti(nicméně jsem ocenil fakt že nejen bez chuti ale alespoň i bez cukru). Porce rýže a vedle toho miniporcička zeleniny, při čemž samy sobě na talíř nandávali dosita všeho. Přišlo mi to podivné  jak se chovat k hostům, nicméně jsem později byl rád,za to že jsem měl hlad,ale nemusel jsem tuto totálně bezchuťou směs jíst. V Nepálu se normálně k jídlu nepoužívá příbor,ale jí se rukou. Tak že to vypadá tak že na rýži se naleje čočková polévkoomáčka, pak se to prstama roznimcá v lepivou směs kterou si pak nsažite nacpat do pusy. Petra byla statečná a zkoušela to, ale já jsem požádal o příbor, neboť jsem v patlání se v rýžové kaši rukou neviděl žádný přínos. Říkali že po pár dnech všichni začnou jíst rukama, což bych normálně asi dělal,ale bohužel se ve mě jaksi uhnízdila jakási antipatie a tak jsem se zařekl že jedině příborem. Třetí týden už jsme se pod různými výmluvami nezůčasťnovali obědů a večeří neboť jen při pomyšlení na každodení Dhal Bat postrádající jakoukoli chuť se nám dělalo nevolno.

Celá rodna žila dost jednoduše a to i přez to že patřili k lepší vrstvě neboť si stavěli nový dům. Elektřina tak jako všude fungovala dost náhodně, voda v domě tekla jen na pár hodin jeden den v týdnu, kdy bylo hlavním úkolem naplnit nádrž, ze ktere jsme pak po zbytek týdne brali vodu. Ta se pak přelývla do dvou velkých lavorů v koupelně, které jsme pak používali na polévání se  místo sprchy. Bohužel rodinka v těch lavorech i prala, tak že voda dost často podivně zapáchala a člověk se po takové „sprše“ necítil zrovna dvakrát čistý, nicméně alespoň všudypřítomný prach byl smyt. Záchod se splachoval také poléváním a naše nepálská rodina měla bohužel ve zvyku v případě obsazeného záchodu jít na „záchod “ do koupelny, což rozhodně na  „útulnosti“ koupelny nepřidávalo. Dlouho jsme s Petrou řešili kde berou toaletní papír bo na záchodě se žadný nenacházel a my si museli nosit svůj. Nakonec jsem bohužel vypozoroval co jsem zjistit nechtěl a to že papír prostě nepoužívají, že jim vystačí ruka. Proto také všichni k jídlu používají jen pravou ruku. Nicméně  když naše „mamá“ ze záchodu vyrážela do kuchyně připrvovat oběd zmocňoval se mě  jakýsi tíživý pocit a já hledal nějakou záminku ztrávit polední čas mimo „domov“. 

záchod a koupelna, tedy naopak...no vlastně je to jedno

Po čase jsem si řekl že jsem k nim možná nespravedlivý a že problém je ve mě a snažil jsem se při večeři disku tovat o všem možném nicméně mě to jen v mých nesympatiích utvrdilo. Poslouchat to jak Tibeťani jsou nebezpeční, jenom Kunga je dobrý člověk (pochopitelně neboť bez něho by neměli z nás peníze), o tom jak ostatní náboženství jsou nenormální a nebezpečný a po té když jsem se zeptal na něco z jejich náboženství (hindu) tak mi nedokázali odpovědět.......

Dny ubýhali, my jsme se pomalu vzpamatovávali z prvního šoku a trochu si zvykli na odlišný spůsob života. Nicméně se nám, alespoň  mě, nepodařilo nalézt něco co by mě pojilo s naší hostitelskou  rodinou a získalo si sympatie. Chybělo nám trošku soukromí, neboť občas k nám do pokoje někdo přišel a začal se v rohu modlit, stejně tak poslední den když jsme začli balit naše věci přišla do pokoje „mamá“ a začala čistit modlitební oltář zapalovat svičky a vonné tyčinky a vypadalo to jak když se pokouší vyhnat ďábla a pokoj znovu vysvětit. Následovalo rozloučení bez emocí a my jsme se přestěhovali do hotelu, kde proběhlo také něco jako vysvěcení, pomocí teplé sprchy a mýdla.
FOTO ze školy a oslav Nového roku + okolí Pokhary zde

Pokhara

Následující týden trávíme v Pokhaře a čekáme až se budeme moci na konci měsíce přestěhovat do kláštera kde máme začít učit angličtinu. Hrozně jsme zlenivěli a tak trávíme větčinu času po kvárnách. Snažíme se kontaktovat chlapíka, který nám má vše vysvětlit a jemuž budeme platit peníze za ubytování a stravu. Píšeme mu několik emailů ale bez odpovědi.

Pomalu začínáme být alergičtí na všechno kolem a chceme vypadnout pryč z turistické čtvrti, neboť neustálé troubení kolem projíždějících taxiků, lidí co se ti snaží něco prodat za přemrštěné ceny a vůbec celý ten kolotoč kolem v jehož středu se nacházíme my a máme podobu chodící peněženky do které je se potřeba nějak dostat, je k nesnesní. Obzvláště po času který jsme si užili v horách.

Počasí se mění a každé odpoledne začíná pršet a prší až douho do noci. Dopoledne je ale pak vše hned suché a ulicemi se víří oblaka prachu.

Za tři dny máme začít s výukou a stále žádná odezva. Nakonec někde vyštracháme telefoní číslo na kterém by měl být náš nepálský kontakt. Volám tam a postupně přez syna a matku se propracovávám k holčině e švýcarska,která zde také učí. Dozvídám se od ní že náš týpek je ted v Indii, že přijede za týden,nebo dva a že se potkáme další den s jehoho manželkou u nich v obchodě.

Ve smluvenou dobu přicházíme do obchůdku s všemi možnými věcmi převážně z Tibetu. Vítá nás usměvavá tibeťanka a za chvíli přichází i Barbara, se kterou jsem včera mluvil po telefonu.  Zjišťujeme že jim žádné emaily od nás nepřišli a čekali že teprve přiletíme do Kathmandu. Sice jsme pro jistotu psali i Nyimovi (což je tibeťan žijící ve švýcarsku co to celé má organizovat) že jsme už dávno v Pokhara, ale nevadí hlavně že jsme se potkali. Domlouváme se co a jak a také na tom že další den se pojedem podívat do kláštera a domluvit se přímo na místě co a jak.

Další den se dozvídáme, že žádný klášter se konat nebude bo mají prázdniny. Nejdřív si myslíme že si z nás dělají legraci bo Nyima nás ve švýcarsku ujišťoval, že vše je zajištěné,ale pravda je bohužel jiná.

Nicméně pro nás zajistili náhradní řešev jednom domě který se stará o děti ní s tím že budem bydlet u místní Gurung rodiny a učit máme v  jednom domě co se sará o děti bez rodičů. Jsme z toho dost v rozpacích, bo extra jsme se domlouvali na tiebetském klášteře v kopcích nad městem a teď skončíme ve městě u nepálské rodiny. Nicméně se dohadujeme,že to zkusíme. Nejdřív se jdem podívat  do nepálské utečenecké vesničky, kde to vypadá moc hezky a klidně. V místní tkalcovské dílně vyrábějí ručně koberce, což alespoň na pohled vypadá jako neskutečná dřina, která vůbec neodpovídá prodejní cenně koberce. Po té se autobusem přesouváme do našeho budoucího domova k nepálské rodině. Ukazují nám pokoj a chtějí peníze za ubytování na měsíc dopředu, což odmítám a domlouváme se že zůstaneme 14dní a potom uvidíme. Po té vyrážíme omrknout naše potencionání studenty. Bydlí v zchátralém domě,který kdysi sloužil jako hotel. Jsou to děcka od osmi do dvaadvaceti let. Tzn. jejich ngličtina se pohybuje v mezích od „neumim ani slovo“ až po „mluvím velice dobře“ tak že vyhlídky jsou veselé. Nicméně e nakonec dohadujeme na tom, že dopoledne budem dvě hodiny učit ty mladši a odpoledne dvě hodiny starší. Se smýšenými pocity se loučíme a vracíme se zpět do hotelu. Tam ještě diskutujeme o tom jestli se na to nevykašlemeale přece jenom už jsme s domluvili, tak že se další den zabalíme a přesuneme do našeho nového domova.

Annapurna Base Camp trek

Petra se konečně cítí lépe, tak že na následující ráno plánujeme vyrazit na Anapurna BC (ABC) trek.

Večer nakupujeme ještě nejaké jídlo s sebou, neboť jsme se rozhodli si čas od času uvařit bo nám všici říkali že vše je v lodžijích kde budem přespávat dost drahé.  Ještě se musíme vybrat peníze z bankomatu a pochopitelně, elekřina vypadne zrovna jakmile potvrdíme výběr. Tzn. peníze nedostaneme a karta zůstává v bankomatu. Snažíme se dovolat někomu, kdo by to měl řešit,ale bez elektřiny nefunguju ani telefony, tak že smůla.

Den 1 – Pokhara-Nayapul(1070m)- Tikhedhungga (1480m)

Tak že dobalit potěžkat batohy,zděsit se váhy batohu a raději jít spát. Ráno bereme taxi na autobusové nádraži, z kama vyrážíme totálně narvaným autobusem směr Nayapul. Po 15minutách jízdy to vzdáváme,bo si připadáme jak na bitevním poli a lezeme za batohama na střechu. Otevírjí se nám výhledy na vesničky lemující rozbitou silnici a na Machhapuchhre and Anapurna Range. Hory vypadají v ranním slunci nádherně blištící se proti modrému nebi. Bohužel teplota je po ránu stále nízká a vítr, sandály a kraťasy na teplu také nepřidají, tak že jsme po chvilce promrzlí na kost a užíváme si každé chvilky když autobus vyjede ze stiného údolí na slunce. Po hodině a půl zastavujeme v jedné zatáčce lemované pár chtrčemi, s tím že jsme na místě. Nejprve si obědnáváme v jedné chatrči čaj a rozmrzáme.

ranní čaj v Nayapul

Po té zjišťujeme směr a vyrážíme. Zprvu cesta vede vesničkami a po chvilce překračuje po mostě řeku a zaregistrováváme se v „kanceláři“ národního parku dostáváme razítko do našeho trekingoveho povolení. Pijeme další čaj a po té pokračujeme dále. Snaží se poštelovat nový batoh, který mi absolutně nesedí na zádech ale po chvili to vzdávám. Slunce už je vysoko na obloze a teplota oproti ránu stoupla a my se začínáme potit. Postupujeme vzhůru udolím kolem drobné říčky, míjíme suchá políčka a potkáváme první nosiče,kteří nás svižně předbíhají s 30 kilovými koši ,které nesou na zádech pomocí popruhu zachyceného na jejich čelech. Cestou potkáváme skupinku korejců z nichž  si všichni nesou jen foťák a doprovází je nejen nosiči,ale i dva  ponící z nichž jeden nese batohy a druhý těžkotonážní korejku která fotí neustále na všechny strany.  Dnešní den je krátký a mi asi po čtyřech a půl hodiny dorážime do místa našeho prvního noclehu a to do Tikhedhungga. Zajištujeme si nocleh a zjišťujeme že cena za dvoulůžkový pokoj jesěšně nízká a to  200 rupií (asi tři dolary a tato cena zůstává po celý trek stejná) a že je k dispozici sprcha s teplou vodou, což je pro nás milé překvapení a nečekaný komfort, který hnedle využíváme.  Večeřímepijeme čaj a jakmile se setmí tak uléháme do postelí. Spacák máme jsme koupili jen jeden,bo já mám představu spát v teplém oblečení co mám s sebou. Postupně se navlékám téměř do všeho co mám aby výsledkem bylo, že jsem toho moc nenaspal bo mi byla zima a přemýšel jsem jak to bude vypadat asi výše kde je sníh. 

Petra svádí souboj s poníky

Den 2 Tikhedhungga(1480m) –Ghorepani (2860m)

Ráno se rychle nasnídáme a vyrážíme dále. Cesta soupá prudce vzhůru po kamených schodech, něco jakov ysokotatranské chodníčky. Po půl hodince dostoupáme k daší lodžii a litujeme že jsme nezůstali  na noc tam bo se nám otvírá úžasný výhled na příkré stěny 6997 m vysoké Machhapuchhre . Pokračujeme strmě vzhůru, míjící drobné vesničky a usedlosti ve stojící ve vyprahlých svazích. Cestou se dáváme do řeči s jedním průvodcem který pak celou dobu pokračuje s námi. Jenom se ujišťujeme že jsme udělali dobře a vyrazili na vlastni pěst, bo jeho klienti byli daleko před ním a on se vklidu celou cestu vybavoval s námi. Po sedmi hodinách neustálého stoupání jsme totálně kaput a jsme radi že konečně dorážíme do Ghorepani. Zbývá na nás poslední pokoj a my zjišťujeme, že je dokonce i se záchodem a sprchou. V jídelně jsou kamna,která jsou dokola obležena lidmi bo jinak je už docela slušná zima. Necháme se přemluvit a vyrážíme do vesnice si zahrát biliard,ve kterém porážíme naše známého guida, kterému je tak nějak dost jedno kde jsou jeho klienti. Před spaním požádám o deku a poté se už krásně zachumlávám do jakési smrduté deky z jačí vlny,ve které žije asi dost zvířátek,ale hlavně že neni taková zima. 

       

Den 3.-Ghorepani(2860m)-Poon hill(3193m)-Tadapani(2630m)

Ráno vstávame v pět hodin,bo chceme vyběhnout na blízký Poon hill na východ slunce. Po té co se vykopeme do mrazivé tmy, zjišťujeme že cesta na kopec je totálně ucpaná bo snad všichni lidi v Nepálu se rozhodli také vyrazit nahoru a včele je korejská výprava,brzdící celé procesí svým hlemýždím tempem . Nehodlám se smířit s tím že zmeškáme východ slunce a v při každé možné příležitosti kdy se úzká stezka aspo trochu rozšíří předbíhám dopředu abych se po 15minutách konečně dostal na čelo a za další čtvrt hodinu už rozkládám stativ na vršku. Je zima a fouká studený výtr ale je naprosto jasno. Vychází slunce a nám se skýtá slovy nepopstelný výhled na všechny Annapurny, Machhapuchhre a sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri.

Výhed z Poon Hill na Dhaulagiri

Hory vypadají v raním světle opravdu úžasně a já se nemůžu vynadívat. Radost mi trošku kazí lidi kteří mi neustále bez ostychu lezou před foťák a vůbec je nezajímá že bych si taky udělal pár fotek okolních kopců, i když ne tak krasně jako oni s bleskem. Po půl hodině jsme už nakost promrzlí a vyrážíme zpět do Ghorepani zabalit a pokračovat v naší cestě. Rozhodujeme se uvařit si snídani venku a tak vaříme čaj a polévku na malé pastvině s pár poníky a s luxusním výhledem na osmitisícové vrcholy Annapurna(8091m) a Dhaulagiri(8172m) jež se ve slunci třpití jak diamanty. Po snídani pokračujme a držíme se na hřebenu, což je po včerejším stoupání docela příjemná změna. Cesta je rozbahněná neboť zde před minulou noc sněžilo ale veškerý sníh roztál. Jsem rád že jsem ráno vyměnil sandále za pohorky. Bohužel hřeben končí a my musíme začít ztrácet pracně nastoupané metry. Scházíme a kloužeme v bahnitých svazích a po té opět stoupáme zpět čímž alespoň trochu znovu nabíráme výšku a den končíme v Tadapani (2630m)Večeříme, po té převařujem vodu do všech PET lahví co s sebou máme pozorujeme  svahy krásné Machhapuchhre z nichž se vytrácejí poslední sluneční paprsky. Noc je studená a větrná a do pokoje nám táhne nicméně alespoň já spím dobře.

náš pokojíček v Tadapani

Den 4- Tadapani(2630m)-Sinuwa(2360m)

Den začínáme opět klesáním a procházíme bambusorododenronovými lesy. Rododendrony vypadaji zcela jinak než u nás. Nejsou to keře ale poměrně velké stromy, které zrovna začínají kvést rudě červenými květy a tak si užíváme příjemného stínu a těšíme se z kvetoucích lesů. Pár hodin neustále prudce klesáme udolím jímž protéká říčka vytvářící desítky drobných vodopádu a vše láká k tomu shodit batoh ze zad posadit na kámen na břehu a užívat si sluníčka. Často zastavuju kvůli focení a pak mi to nedá a šplhám mezi kameny výše k jednomu z dalších vodopádů. Udělám pár fotek a pak se nešťastně kácí stativ i s foťákem a já jen s hrůzou sleduji jak objektiv  dopadá přímo na nejšpičatější šutr v okolí. Chvilku nemám vůbec odvahu se jít podívat blíže, necméně mi stejně nic jiného nezbývá.

Na objektivu jsem měl naštěstí krytku, ta nicméně odskočila a ja vidím že můj dva týdny starý Hoya HMC polarizční filtr je na kousky a vypadá to že praskla i čočka. Nadávám že by se zamě styděl i zkušený dlaždič  a nejraději bych si nafackoval. Po odšroubování filtru naštěstí zjišťuji že čočka je celá a tak jsem „alespoň“ za to rád.Doháním Petru a další hodinu se mnou není vůbec řeč. Nakonec si říkám, že stejně neudělám nic a zlepšuju si náladu po prudkém stoupání ve vesničce Chhomrong, kde obědváme.  Po obědě nás čeká asi tisíc schodů dolů k řece a ja se netěšim na to až se tudy budem vracet zět a budem je muset vyšlapat znovu nahoru. Překračujeme řeku a čeká nás poslední hodinka prudkého stoupaní než dorazíme do místa našeho dalšího přenocování.  Večer hrajeme dlouho karty bo na další den plánujeme jen krátký úsek.

Den 5. Sinuwa(2360m)-Dovan(2600m)

Ráno si náležitě pospíme a vycházíme až těsně před polednem,sice pěkně odpočati ale zato v tom největším vedru.  Pot z nás lije a my postupujeme vzhůru úbočím údolí, sem tam překročíme nejakou říčku a stále se pohybujeme v úrovni rododendronových lesů. Potkáváme hodně nosičů přinášejících na zádech kameny ke stavbě mostků a vylepšení cest po sesuvu. Nad hlavama nám krouží orli hledající kořist na průdkých stráních a my ukořisťujeme pomalu ale jistě další výškové metry. Kolem čtvrté dorážíme do Dovan,vesničky  pod kterou se v hloubce 1OO metrů nachází kaňon, s divokou říčkou, do kterého spadá krásný vodopád. Bohužel dolu se dá jenom slanit,tak že žádná koupačka se nekoná. Kocháme se pohledem na Machhapuchhre kterou ozařuje zapadající slunko a nad kterou již vyšel měsíc a  těšíme se na další den, kdy máme dorazit do Machhapuchhre Base Camp(MBC).

Vodopád Dovan

Den 6.-Dovan(2600m)-MBC(3700m)

Ráno vyrážíme brzo a čeká nás hned z počátku prudké stoupání. Je zamračno, tak že to vypadá na příjemnější chůzi než den před tím v hrozném vedru.Bohužel se opěk ozývá bolest zad a batoh co jsem si pořídil ja celej nakřivo a dře mě všude kde se dá. Opět se mi vybavují myšlenky na vlastnictví zbraně velkého kalibru a návštěvu obchodu kde jsem ten batoh koupil a kde mi tvrdili jak dobrá kvalita to je.

Cestou se semnou dává do řeči další horský vůdce a ptá se mě jestli můžu pro něj a klienty zabookovat pokoj v MBC,že tam bude asi plno. Tím mě trošku vystresoval a tak se domlouvám s Petrou, že vyrazim na před, nebudu v další vesnici zastavovat na jídlo a potkáme se v BC kde zamluvim pokoj a ona si může dát oběd a pak s k někomu přiojit . Petra souhlasí, bo jí taky dost bolí záda a má už hlad.Zrychluji tempo míjím Dovan a brzy se dostávám do oblasti kde už hrozí laviny. Jelikož už pár dní nesněžilo,tak ja to bezpečné. Cesta se rozdvojuje a já volím levou variantu směřujíci do koryta vyschlé řeky. Za chvíli předbíhám skupinku turistů s vůdcem a nosiči a nechávám je za sebou. Stezka se motá mezi obřími balvany poté se zcela ztrácí,tak že se chvilku orientuju podle kamených mužíků ale během chvilky se z údolí přižene mlha a já se ztrácím. Sleduji stále koryto řeky ale mám pocit že jsem špatně.Nikdo v doslechu,tak měním směr kterým tipuji by měla být cesta a dostávám se mezi jakési suché křoviska,kterými se snažím prodrat. Po chvilce se mlha trochu protrhává a ja vidím nějaké lidi asi 300 m nalevo ode mne za řekou. Prodírám se křovinami a opět nadává jak dlaždič bo každou chvili zůstanu trčet zaháklý za nějakou větev a záda mě bolí  jak sviňa. Po chvilce se dostávám do místa kde zůstalo dost sněhu a zapadám po kolena. Nakonec s asi za půl hodiny totálně k.o. dostávám zpět na cestu a opět dohánim stejný lidi co už jsem předešel na začátku. No jo, sám jsem si. Za chvilku začíná sníh, který je mokrý a boří se, naštěsti ho je zatím jen málo. Padá opět mlha a já pokračuju ve sněhu nahoru,poslední hodinku jsem si připadal jak když se blížím k vrcholku Everestu, totálně bez energie. Dorážím do M.B.C. schazuji batoh v pokoji a rvu do sebe dvě energy tyčinky a piju zbytek vody co mám s sebou. Dávám si deset min pauzu a po té vyrážím naproti Petře pomoct z batohem. Za dvaet minut ji potkávám,beru batoh a vyrážime společně. V MBC potom nepohrdnu nějakým zázračným sprejem proti bolesti od jedné číňanky a podporuju ho ještě práškem proti bolesti, který zapíjím slivovicí. Je zataženo,zima a začíná padat sníh s deštěm. Petra zalézá do spacáku, bo je totálně zmrzlá, ja zatim vařim vodu a plním PET lahve, které pak putují za ní do spacáku. Nálada se Petře zlepšuje až při večeři,ale je krátkodobě a tak zaléhá znovu do spacáku.Já se z chvilu připojuji a zaléhám pod deku která zatím vede jak v žebříčkuy smradlavosti,tak i v počtu děr a tenkosti. Už skoro usínám když tu mě probudí nějaký šramot,rosvicím čelovku a vidíme myšku hledající dobroty v našich batohách. Pokus chytit jí selhává bo myš rychle kdesi mizí,ale asi zahlédla ve svitu čelovky můj obličej bo se za celou noc už nevrátila.

Den 6.-MBC(3700m)-ABC(4130m)

Ráno snídáme a domlouváme se co dál, neboť je zataženo,mlha a trošku sněží.Spousta lidí to obrací nebo vyráží do ABC jen na otočku Petra je neustále zmrzlá, což u ní vede ke špatné náladě, tzn. nechce pokračovat. Chvilku diskutujeme a nakonec se dohodneme,že vyrazíme nahoru a tam uvidíme. Pomalu jdeme po zasněžené pláni a stoupáme výš a výš. Vidět je jen na pár metrů,tak že po dvou a půl hodinách téměř narážíme do cedule Vítejte v Annapurna základním táboře. Za dalších deset minut jsme na místě a pijeme čaj v jedné ze čtyř lodge. Sedíme v jídelně se skupinkou kanaďanů a hřejeme si nohy u kerosinového vařiče umístěného pod stolem. Myslím že pod vlivem tohoto tepla Petra souhlasí, že zůstaneme přez noc a snad se počasí umoudří a my něco uvidíme. Celý den trávíme v jídelně hraním karet,jezením nebo povídáním si s kanadskou rodinkou. Venku se zatím přihnala sněhová bouře a silný vítr a my se pomalu loučíme s vidinou lepšího počasí a tedy i výhledů na okolní kopce. Ani Petře neříkám že kolem třetí odpoledne bylo v našem pokoji 2,5 stupně, i když já to vidím jako plus bo bylo stále nad nulou,ale raděj neprovokuji. Večer vaříme vodu pro zahřátí spacáku přímo v pokoji bo venku fouká silný vítr a sněží. Usínám s trošku smutným pocitem sedmi dnů které jsme sem šli a byli sice super krásné ale přece jenom jsme se těšili vidět kopce z větší blízkosti. Kolem půlnoci přestává sněžit ale je stále silný vítr,což ve mě budí novou naději. Petra vstává kolem páté hodiny bo musí na záchod a ptá se mě kde je foťák. To mi nedá,bo aby v pět ráno za tmy a mrazu chtěla Petra foťák to musí spát přede dveřmi aspoň Yeti. Beru svůj foťák který mi hlásí vybitou baterii a vylézám ven. Skýtá se mi pohled na totálně vymetenou oblohu plnou hvězd a na hory které jsou krásně zřetelné v záři měsíce. Udělám tři fotky a pak se bohužel odporoučí baterka. Ještě asi deset minut si užívám toho božského pohledu než začínám cítit jak mi mrznou nohy,bo sandále nebyli nejvhodněji zvolená obuv do sněhu.

Machapuchre nasvícená hvězdami a měsíčním světlem

Den 8.-ABC(4130m)-Bamboo(2310m)

O pár hodin později se probouzíme do nádherného rána a konečně se nám ukazují okolní kopce v celé své kráse zasněžené čerstvím sněhem a  zářící ve slunci. Snídáme a kocháme se pohledem na Annapurnu, která i přez svých 8091m vypadá trošku jako krtinec, kdežto Machhapuhre budí i s pouhými 6997m mnohem větší respekt, neboť její stěny se zvedají přikře až do úzkého vrcholu a ne nadarmo je její jméno Rybí ploutev. Při pohledu z Pokhary pak vypadá jako Matterhorn, tj. Krásný trojúhelník. Užíváme si dosyta místních panoramat, ja si vyběhnu ještě na blízkou morénu abych zjistil, že celý ledovec je ukryt pod pokrývkou nového sněhu. Nerad, ale bohužel naše povolení nás dál nepouští,balíme loučíme se z ABC a vyrážíme zpět. Cesta dolu je pochopitelně mnohem rychlejší a tak brzy míjíme MBC a záhy oceňujeme to že jsme vyrazili trochu později neboť procházíme lavinou která musela spadnout dříve ráno a která zcela zasypala stezku. Sníh je mokrý a těžký, tak že dostat se do laviny by nebylo asi ani trochu legrační. Za dalši hodinku se pár metrů od nás sesune jedna menší lavinka,ale naštěstí už je to jen zbytek předešlé mnohem větší,která spadla taktéž dřive dopoledne. Po té se již dostáváme pryč z pásma sněhu a rychle klesáme až do Bamboo, kde přenocujeme.

Vpravo v den výstup-vlevo stejné místo den poté

Den 9.-Bamboo(2310m)-Jhinudanda(1730m)

Ráno klesáme bez problémů až k říčce tekoucí pod kopcem jenž musíme vyšlapat zpět do Chhomrong. Ve vesnici pak obědváme a neodoláme a obědnáváme si jako zákusek kus čokoládového dortu s vanilkovou polevou. Velká mňamka to byla a my jen z těžkostmi opouštíme Chhomrong a myšenku na další kousek dortu. Další prudké klesání a dorážíme do Jhinudanda kde přenocujeme. Ještě večer však scházíme dolů do údolí a užíváme si koupel v místních horkých pramenech. Po té přichází bouřka, kdy sice moc neprší ale zato se blesky lítají co dvacet vteřin, krásná podívaná.

hromy blesky

Den 10. Jhinudanda(1780)-Bherikharka(1700m)

Rán nás čeká opět klesání po strmém schodišti dolů k řece. V polovině cesty narážíme na nosiče  jenž leží napůl v potoce.Kdyby neležel půlkou těla v bahně tak by to vypadalo že normálně spí. Ptáme se h jestli je vpořádku ale žádná odpoveď. Puls má normální jen když mu zvedneme ruku tak padá bezvládně zpět, zorničky vůbec nereagují. Pokoušíme se ho donutit k nějaké reakci, poléváme ho vodou po čemž otevírá trochu oči ale tím veškeré reakce končí. Nechávám batoh na místě a běžím zpět nahoru sehnat nějakou pomoc. Nštěstí po chvilce narážím na nějakou nepálku  ptám se jí jestli nám může pomoct. Holčina na něj zkouší mluvit,le bez výsledně , je totálně otupělej, že si začínám myslet že se předávkoval nějakou drogou. Po chvíli přicházejí nějaký nepáci a říkají že je asi nalitej, že začal pít ráno no a pak s třiceti kilama v koši na zádech a ve vedru které bylo to prostě neustál. Poléváme ho znovu vodou a konečně začíná něco drmolit. Dáváme mu napít a čekáme až je schopen si alespoň sednout a po té ho přenecháváme  místňákům , z nichž jeden bere jeho náklad a poté co z něj vypáčí kam že to má odnést vyráží a my také.

Cesta pokrčuje podél říčky kdy za dlouhým a vratkým lanovým mostem vaříme čaj a polévku, při čemž nás pozoruje nějaký domorodý stařík,který asi nikdy neviděl benzínový vařič, nebo spíš dva bláznivý bílý lidi co vařej venku. Po obědě začínáme stoupat přez domorodé vesničky a nabíráme ztracené metry aby jsme se pozdě odpoledne dozvěděli,že tam kde jsme chtěli přezpat nemůžeme a tak pokračujeme dál až zastavujem uprostřed lesa v kde je starý dřevěný dům s možností přespání.

Den 11. Bherikharka(1700m)-Phedi(1130m)-Pokhara(820m)

Ráno rychle posnídáme a vyrážíme dál. Čeká nás poslední prudké stoupání kde s opět hned zapotíme ale po slabé hodince již stojíme n vršku v malé vesničce, kde pijeme čj s výhledem na Dhaulagiri. Po té již scházíme do údolí, v poledne ještě vaříme na malé loučce a užíváme si výhedů na okolní kopce a po té již nasleduje check-out, razítku růšící náš permit pro vstup a zbývá nám projít několik vesniček až do Phedi, kde si naskakujeme na autobus vezoucí nás zpět do civilizce. 

oběd

V Pokhaře se poté vracíme do našeho hotelu, sprchujem se a večer pak vyrážíme  nacpat se všemi možnými dobrotami co nás napadnou a vše spláchnout pivem.

Náš výlet je u konce a my jsme nadšeni, bo počasí nám vyšlo skvěle a vše bylo mnohem lepčejší než jsme si mysleli.

Pzn. Na treku lze potkat nepřeberné množství  různých lidí od chudých vesničanů, kteří nemají vůbec nic, přes nosiče, průvodce až po turisty.  Co ě osobně překvapilo že asi tak 80procet lidí využívá služeb nosičů a průvodců. Pravda je že s nosičem ABC trek je výlet pro dědečky,tak že si to může dovolit úplně každý. Nicméně když občas vidím jak arogantně se turisti (né všichni samozřejmě) chovají k nosičům tak je mi z toho smutno. Nejkurioznějši co jsme potkali byla výprava asi dvaceti turistů z jižní korey, kteří byli oblečeni a vybaveni v tom nejlepším a pochopitelně i nejdražším oblečení co jsem kdy viděl. Celý den byli zabaleni kompletně do GORE-TEXu a to včetně goretexových kloboučků. Všichni si pak nesli jen camelback s vodou a foťáky a doprovázeo je několik vůdců a mnoho nosičů.Kamkoli dorazili tak vždy zabrali celý prostor a vůbec nebrali ohledy že tam jsou i ostatní lidi,občas usměvavé občas k naštvání.
Pár fotek zde:

Pokhara

Ráno se přesouváme do nového hotelu,respektive quest house, který je mnohem čistši a funguje v něm teplá voda a když je elekrika tak i WI-FI. Dokupujeme ještě věci co nám chybí na trek. Já jsem se nechal kdysi nalákat na výhodnou koupi batohu od Trek sportu, jenže už po 13 letech si musím koupit nový bo praskli švy na popruhách. Procházíme mnoho obchodů a mě se stáe žádný batoh nelíbí, až nakonec nemám vůbec chuť prohlížet další a borec mi prodává "zaručeně lepší kvalitu od MAMUTu".

balení

Další den kompletujeme věci,balíme a já při vybalování starého batohu objevím kartičku kterou potřebuju k e-přístupu do banky. Přihlašuju se abych se mrknul jestli mi zbývají ještě nějaký zlaťáky na účtu, nebo se už mám pomalu chystat dom. Naštěstí mi stále ještě něco máo zbývá a jen tak ze zvědavosti prohlížím platby kreditkou, když mě zaujme účet za kafe z  letiště v Jakartě, kde vypadá že si  za kávu a muffin strhli místo 150 000 strhli 1 500 000. Vzpomínám si jak jsme měli problémy s odbavením a pak nám zbývalo 10minut do odletu a my jsme si rychle objednli kafe a já to pak narychlo platil aby jsme stihli letadlo. Myslim že jsem to kafe ani nestihl dopít a že nebylo ani moc dobrý nicméně mě stálo 150 Eur......příště si dám asi zase tam.
 Petře je večer šptně a má horečku, tak že se domlouváme že výlet do Anapurna BC (ABC) odložíme o jeden den až jí bude lépe. Nicméně nakonec trvá tři dny než se Petra cití épe a je bez horečky. Tzn. mám dost času se porozhlídnout po okolí a zjistit jak to tady funguje.

místní dobroty

Bydlíme v Lake side, což je část města, která se skládá jenom z hotelů,restaurací a obchodů se sportovním a turistickým vybavením a obchůdků se suvenýrama. To znamená ceny všeho jsou o něco vyšší než normálně,ale na druhou stranu zde člověk sežene vše co potřebuje. Večer se pak z každé restaurace rozezní hudba, většinou příšerného stylu ale o to více hlasitě, tak že je těžké najít nějaké místo kde to neřve a člověk se může v klidu najíst. Výběr jídla je zde obrovský, tak že si člověk může pochutnat jak na místní kuchyni, tak i na téměř jakémkoliv jídle evropského stylu často v netradičním podání, což může někdy hodně zklamat, nebo alespoň dost překvapit.
Další věc, no ci si člověk musí zvykat je že elektřina zde funguje pouze 10 hodin denně a to ve dvou pětihodinových intervalech, které jsou každý den v jinou dobu. Jeden bývá ve večerních hodinách a druhý potom někdy kolem třetí hodiny ráno.Je proto neustále třeba myslet,pro nás hlavně kvůli nabytí baterii do laptopu, čelovek apod. Nicméně pro místní je to větší problém, neboť jakékoli podnikání je dosti obtížné bez pravidelné dodávky elektřiny, to nemluvím o továrnách, nemocnicích apod kde to působí ještě větší potíže.
 Přitom Nepál patří mezi země s největším počtem řek,tuším že je dokonce na druhém místě po Brazílii, tak že potenciál vodních elektráren je obrovský, nicméně bohužel vláda "veškerou užitečnou vodu" prodává Indii a peníze z toho kdesi mizí.
V jedenáct hodin večer zde začíná fungovat něco jako noční klid. Do měst dorazí SUV s vojáky s dřevěnými obušky a samopali a ti dohlížejí na to aby se všechny obchody,restaurace a bary zavřeli a po té se celé město ponoří do úplné tmy. Je to totálně jiné než známe my, kdy i v noci je všude světlo. Zde se rozhosti neprostupná černá tma a pokud zůstanete na ulici a nemáte baterku a je zataženo,tak že ani hvězdy nebo měsíc neodrážejí žádné světlo,tak je dosti dobrodružně se kamkoli doklopítat když tušíte směr. Když nevíte kde jste tak snad se jen modlit za brzké svítání.
Voda z kohoutku je dostupná pouze v hotelech, místní musí pro vodu chodit k veřejnému vodovodu,kde čekají poměrně dlouhou dobu,než jim "nakape". Veškeré prádlo se provádí pochopitelně ručně v mísním jezeře, stejně tak jak mnohdy i koupele, tak že bohužel jezero neláká ani trochu ke koupáni.
Po ránu máme  přímo z pokoje úžasný výhled na ANAPURNA RANGE a Machapuchre, jež se postupně během dopoledne zahalí do oblak kde zůstanou skryty až do dalšího rána. Teploty se přez den pohybují zatím lehce nad 30 stupňů aly brzy se mají vyšplhat více než 38st. V podvečer je pak příjemně i když občas se přižene sílný vítr vířící veškerý prach z vysušených ulic,tak že pokud  si člověk nedá pozor a pije kávičku nebo pivo má brzy mezi zuby veškeré "zviřené dobroty" z ulice.
FOTO zde

Kathmandu 6.3.2011

Tři a půl hodiny Bangkok Kahmandu, půl hodinky před přistáním se nám ukazuje Himalay a na obzoru vidíme zasněžený vršek Mount Everestu.  Letiště  v Kathmandu vypadá jak kdyby se za posledních 100 let vůbec nezměnilo. Přízemní zděná hala s jednou směnárnou a imigrační kontrolou.  Víza stojí $100 na osobu a my zjišťujeme že v „příletové hale“ není žádný bankomat. Nedaleko stojící voják mě sděluje že bankomat je venku a že mám prostě projít ven. S batohem na zádech postupně procházím imigračním, celní a pasovou kontrolou kde vždy jen zděluji že jdu do bankomatu. Nechají mne projít bez jediné kontroly pasu či batohu. Před letištěm se na mě vrhne horda taxikářů a přethují se  mě jak psi o kost. Když zjisti že potřebuji jen bankomat tak asi pět mě jich táhne kamsi , kde se kupodivu bankomat ukáže. Ptají se mě kolik že si chci vybrat a snaži se se mnou vecpat do budky s ATM. Nakonec se mi je podaří vytlačit a zavřít za sebou dveře. Chvilku oddychuji a užívám si malé vítězství po svedené „bitvě“ nicméně bohužel bankomat mi odmítá vydat tak velkou sumu a poté odmítá i všechny karty co se do něj snažim nacpat. Schovávám karty a otvírám dveře na které jsou nalepeny obličeje taxikářu stále toužících po kořisti. Nějak se dovtípili že jsem nebyl úspěšný s výběrem peněz a hned mi nabízejí, že mi peníze dají a že pak ve městě jim je vrátím. Odmítám všechny nabídky a probojovávám se pět do haly kam naštěstí nesmí.  Víza nakonec  platíme směsicí Eur a dolarů.
Znovu se vydáváme před letištní halu a snažíme se zdvořile odmítnout po sté nabídky na odvoz do města nebo  ubytování v hotelu, neboť nás má čekat Surya, což je Nepálec, kterého Petře doporučila její kamarádka co už v Nepálu několikrát byla. Trošku jsme s Petrou okolo toho měli diskuzi,bo jsme každý zvyklý na něco jiného a já stále nevěděl proč potřebujeme nějakého průvodce,ale Petra nakonec vyhrála.  Suryu nakonec nacházíme i s jeho synem v davu lidí před letištěm. Nasedáme do taxiku a jedeme do hotelu,ktrý pro nás zamluvil. Proplétáme se drobnými uličkami velkoměsta,všude plno lidí a hlavně prachu,bo je neuvěřitelně sucho. Nakonec končíme v hotelu který stojí ve čtvrti, kde mu Petra v emailu jasně psala že nechceme bydlet a hotel stojí také o dost více než jsme plánovali. Jsme však unaveni a nemáme náladu dnes nic řešit,tak ž zůstáváme a těšíme se na to  jak v teplé sprše smyjeme ze sebe všechen prach. Surya po nás chce hned vědět kdy budem vyráže na trek a počítá s tím že ho vezmeme s sebou jako průvodce. Vyčísluje nám náklady a domlouváme se že myse s Petrou domluvíme a  poté mu dáme vědět co a jak. Následuje další diskuze mezi mnou a Petrou,neboť stále nevidím přínos toho aby jsme platili člověka co s náma 14dní půjde, neboť jdem jen do Anapurna BC který leží něco málo přez 4000m.n.m. a vede k němu krátká a jasná ceste. Počítáme výdaje a stejně zjišťujeme že by to bylo moc drahé a konečně se shodneme že vyrazíme sami.  Po sprše to Suryovi oznamujeme,ale boužel to nechápe a stále nám vysvětluje kdy a kam vyrazíme. Zprvu jsme se snažili šetrně zdělit, že si ho nemůžeme dovolit,ale po té mu to už musím říct zpříma, bo to stale nechápe nebo nechce pochopit. Když mu to dojde vypadá dost naštvaně a je mi ho docela líto, nicméně platíme ho za to že nás vyzvedl na letišti a zabookoval nám hotel. Po té vyrážíme do agentury zapatit permit za vstup do Národního parku, plus za trek, což činí asi $40 na osobu.

Večer pak procházíme uličky přeplněné outdoorovými a etno obchody, nad nimiž je pak nepřeberné množství barů. Po té se ztrácíme ve změti uzkých uliček, neboť jedna vypadá jak druhá a to že jsem si zapamatoval že u Everest shop máme započit doprava se ukázalo jako dětinské, neboť každý druhý obchod s jmenuje Everest něco nebo Anapurna něco. V Kathmandu je dodávka elektřiny pouze pár hodin denně,tak že večer pak všude hučí naftové generátory dodávající elektřinu pro nejzákladnější osvětlení, v naší turistické čtvrti, kdy ostatní části města jsou ponořeny do úplné tmy. Vracíme se do hotelu, kdenefunguje jiné osvětlení než na chodbě,tak že n pokoji zapalujeme svíčku a sprchujeme se v ledově studené vodě. Před usnutím si říkám,že hotel je sice na místě na kterém jsme nechtěli,nemá elektřinu,teplou vodu,ale na druhou stranu zase stojí víc než jsme plánovali, tak že si nemáme na co stěžovat.

Další den trávíme nákupy věcí co nám chybí a navštěvujeme Opičí chrám Swayambhu, což je stupa na kopci kousek od centra města,ze které e výhled nejen na Kathmandů ale hlavně na zasněžené vrcholky hor schovávající se za prašnou clonou na obzoru. Swayambhu je krásné místo pro relax a pozorování místních co se přišli pomodlit. U stupy se dá se mnou do řeči Kalsang Lama a domlouváme se na tom že se mu případně ozveme a pomůžeme s výukou angličtiny. Večer pak balíme a připravujeme se na přesun do Pokhara z kama budem vyrážet na náš trek.

Swayambhu

Vstáváme a přesouváme se na místo odkud odjíždí náš autobus, tak zjišťujeme že Petra si přenastavila špatně hodiny na mobilu,tak že místo o půl sedmé jsme dorazili o půl šesté. Nevadí, raděj brzy nežli pozdě. Posléze zjišťujeme že společnost s kterou jsme měli jet dnes žadný auttobus nevypraví,ale naštěstí můžeme jet s někým jiným. Vyrážíme po rozbité silnici a klesáme prudkými serpentýnami hluboko do údolí, kde pokračujeme po silnici kterou zde nazývají Highway,což má ale totálně jiný význam než u nás,neboť Brněnskopražská panelka je oproti tomu hladká jako zrcadlo a zde máte pocit,že celou cestu pracujete se zbíječkou. Nicméně po šesti hodinách drkotání se a pozorování okolní krajiny nebo před náme sedících a zvracejících domorodců se úspěšně dostáváe do Pokhary.

Tam nás na rašném autobusovém nádraží vyzvedávají z hotelu co pro nás ještě Surya zamluvil a po check in smyváme ze sebe prach opět v ledové sprše. Večer pak probíhá v hotele nějaká oslava kdy duní indická hudba,tak že se nám nedaří usnout, nicméně v jedenáct večer vypadává kompletně proud a je ticho...alespoň co se hudby týče. V pět ráno mě ještě budí někdo kdo urputně zvrací asi půl hodiny někde pře naším pokojem,ale nemám dostatek kuráže se jít podívat ven. Po té upadám naštěsti znovu do spánku a budíme se až kolem deváte hodiny. 

FOTO zde

Sigapore 2.-6.3.2011

V Singapore ztrávíme čtyři dny, kdy naší hlavní náplní je se najíst,a musím říct,že to se nám daří velice dobře.  Jeden dn vyrážíme na blízký ostrov Sentoza navštívit pdmořský svět, který je opravdu super. Jeden den trávíme shopingem,bo Petra potřebuje nový foťák a já filtr, což se nám opět úspěšně daří vyplnit. Večery pak trávíme na nábřží kolem opery, kde probíhají open air konzerty a sledujeme laserovou show z na druhém břehu stojící budovy,jež vypadá jak kosmická loď.

Singapore

 

Od posledně se Singapore hrozně změnil ale přijde mi že k lepšímu.Když zapomenu na to že je tam poměrně draho, tak ve srovnání s Kuala Lumpur je město mnohem čistší, ne tak chaoické a hlavně se člověk cítí dobře bo město má jakousi příjemnou duši.

Nastává den odletu a my na metru zjišťujeme že v neděli jede první vlak na letiště pozdě na to aby jsme stihli letado, tak si opět musíme vzít taxi . Txikář se nás ptá na který to že terminál, z pěti možných,což bohužel neáme tušení neboť včera nefungoval internet, tak že jsme si nemohli ověřit ni dobu odletu.Volíme terminál 2,což se „kupodivu“ ukazuje jako špatná volba.  Zjišťujme  odkud to opravdu letí a přesouváme se na správný terminál. Po té co vystojíme frontu na check-in tak musíme uhradit poplatek za přesunutí letu. Z nějakého důvodu po nás chtějí dvojnásobnou cenu a vůbec se s nima nedá mluvit. DO odletu letadla zbývá 10min a my jsme stale u check-in a z pocitem prohry ustupujeme a platíme požadovanou cenu.  Nadávám jak dlaždič a uklidňuje mě až gin-tonic v letadle. V Bangkok  nám zázrakem neulétá letadlo, tak že pokračujeme směr Kathmandu.

FOTO zde