Pokhara

Ráno se přesouváme do nového hotelu,respektive quest house, který je mnohem čistši a funguje v něm teplá voda a když je elekrika tak i WI-FI. Dokupujeme ještě věci co nám chybí na trek. Já jsem se nechal kdysi nalákat na výhodnou koupi batohu od Trek sportu, jenže už po 13 letech si musím koupit nový bo praskli švy na popruhách. Procházíme mnoho obchodů a mě se stáe žádný batoh nelíbí, až nakonec nemám vůbec chuť prohlížet další a borec mi prodává "zaručeně lepší kvalitu od MAMUTu".

balení

Další den kompletujeme věci,balíme a já při vybalování starého batohu objevím kartičku kterou potřebuju k e-přístupu do banky. Přihlašuju se abych se mrknul jestli mi zbývají ještě nějaký zlaťáky na účtu, nebo se už mám pomalu chystat dom. Naštěstí mi stále ještě něco máo zbývá a jen tak ze zvědavosti prohlížím platby kreditkou, když mě zaujme účet za kafe z  letiště v Jakartě, kde vypadá že si  za kávu a muffin strhli místo 150 000 strhli 1 500 000. Vzpomínám si jak jsme měli problémy s odbavením a pak nám zbývalo 10minut do odletu a my jsme si rychle objednli kafe a já to pak narychlo platil aby jsme stihli letadlo. Myslim že jsem to kafe ani nestihl dopít a že nebylo ani moc dobrý nicméně mě stálo 150 Eur......příště si dám asi zase tam.
 Petře je večer šptně a má horečku, tak že se domlouváme že výlet do Anapurna BC (ABC) odložíme o jeden den až jí bude lépe. Nicméně nakonec trvá tři dny než se Petra cití épe a je bez horečky. Tzn. mám dost času se porozhlídnout po okolí a zjistit jak to tady funguje.

místní dobroty

Bydlíme v Lake side, což je část města, která se skládá jenom z hotelů,restaurací a obchodů se sportovním a turistickým vybavením a obchůdků se suvenýrama. To znamená ceny všeho jsou o něco vyšší než normálně,ale na druhou stranu zde člověk sežene vše co potřebuje. Večer se pak z každé restaurace rozezní hudba, většinou příšerného stylu ale o to více hlasitě, tak že je těžké najít nějaké místo kde to neřve a člověk se může v klidu najíst. Výběr jídla je zde obrovský, tak že si člověk může pochutnat jak na místní kuchyni, tak i na téměř jakémkoliv jídle evropského stylu často v netradičním podání, což může někdy hodně zklamat, nebo alespoň dost překvapit.
Další věc, no ci si člověk musí zvykat je že elektřina zde funguje pouze 10 hodin denně a to ve dvou pětihodinových intervalech, které jsou každý den v jinou dobu. Jeden bývá ve večerních hodinách a druhý potom někdy kolem třetí hodiny ráno.Je proto neustále třeba myslet,pro nás hlavně kvůli nabytí baterii do laptopu, čelovek apod. Nicméně pro místní je to větší problém, neboť jakékoli podnikání je dosti obtížné bez pravidelné dodávky elektřiny, to nemluvím o továrnách, nemocnicích apod kde to působí ještě větší potíže.
 Přitom Nepál patří mezi země s největším počtem řek,tuším že je dokonce na druhém místě po Brazílii, tak že potenciál vodních elektráren je obrovský, nicméně bohužel vláda "veškerou užitečnou vodu" prodává Indii a peníze z toho kdesi mizí.
V jedenáct hodin večer zde začíná fungovat něco jako noční klid. Do měst dorazí SUV s vojáky s dřevěnými obušky a samopali a ti dohlížejí na to aby se všechny obchody,restaurace a bary zavřeli a po té se celé město ponoří do úplné tmy. Je to totálně jiné než známe my, kdy i v noci je všude světlo. Zde se rozhosti neprostupná černá tma a pokud zůstanete na ulici a nemáte baterku a je zataženo,tak že ani hvězdy nebo měsíc neodrážejí žádné světlo,tak je dosti dobrodružně se kamkoli doklopítat když tušíte směr. Když nevíte kde jste tak snad se jen modlit za brzké svítání.
Voda z kohoutku je dostupná pouze v hotelech, místní musí pro vodu chodit k veřejnému vodovodu,kde čekají poměrně dlouhou dobu,než jim "nakape". Veškeré prádlo se provádí pochopitelně ručně v mísním jezeře, stejně tak jak mnohdy i koupele, tak že bohužel jezero neláká ani trochu ke koupáni.
Po ránu máme  přímo z pokoje úžasný výhled na ANAPURNA RANGE a Machapuchre, jež se postupně během dopoledne zahalí do oblak kde zůstanou skryty až do dalšího rána. Teploty se přez den pohybují zatím lehce nad 30 stupňů aly brzy se mají vyšplhat více než 38st. V podvečer je pak příjemně i když občas se přižene sílný vítr vířící veškerý prach z vysušených ulic,tak že pokud  si člověk nedá pozor a pije kávičku nebo pivo má brzy mezi zuby veškeré "zviřené dobroty" z ulice.
FOTO zde

Kathmandu 6.3.2011

Tři a půl hodiny Bangkok Kahmandu, půl hodinky před přistáním se nám ukazuje Himalay a na obzoru vidíme zasněžený vršek Mount Everestu.  Letiště  v Kathmandu vypadá jak kdyby se za posledních 100 let vůbec nezměnilo. Přízemní zděná hala s jednou směnárnou a imigrační kontrolou.  Víza stojí $100 na osobu a my zjišťujeme že v „příletové hale“ není žádný bankomat. Nedaleko stojící voják mě sděluje že bankomat je venku a že mám prostě projít ven. S batohem na zádech postupně procházím imigračním, celní a pasovou kontrolou kde vždy jen zděluji že jdu do bankomatu. Nechají mne projít bez jediné kontroly pasu či batohu. Před letištěm se na mě vrhne horda taxikářů a přethují se  mě jak psi o kost. Když zjisti že potřebuji jen bankomat tak asi pět mě jich táhne kamsi , kde se kupodivu bankomat ukáže. Ptají se mě kolik že si chci vybrat a snaži se se mnou vecpat do budky s ATM. Nakonec se mi je podaří vytlačit a zavřít za sebou dveře. Chvilku oddychuji a užívám si malé vítězství po svedené „bitvě“ nicméně bohužel bankomat mi odmítá vydat tak velkou sumu a poté odmítá i všechny karty co se do něj snažim nacpat. Schovávám karty a otvírám dveře na které jsou nalepeny obličeje taxikářu stále toužících po kořisti. Nějak se dovtípili že jsem nebyl úspěšný s výběrem peněz a hned mi nabízejí, že mi peníze dají a že pak ve městě jim je vrátím. Odmítám všechny nabídky a probojovávám se pět do haly kam naštěstí nesmí.  Víza nakonec  platíme směsicí Eur a dolarů.
Znovu se vydáváme před letištní halu a snažíme se zdvořile odmítnout po sté nabídky na odvoz do města nebo  ubytování v hotelu, neboť nás má čekat Surya, což je Nepálec, kterého Petře doporučila její kamarádka co už v Nepálu několikrát byla. Trošku jsme s Petrou okolo toho měli diskuzi,bo jsme každý zvyklý na něco jiného a já stále nevěděl proč potřebujeme nějakého průvodce,ale Petra nakonec vyhrála.  Suryu nakonec nacházíme i s jeho synem v davu lidí před letištěm. Nasedáme do taxiku a jedeme do hotelu,ktrý pro nás zamluvil. Proplétáme se drobnými uličkami velkoměsta,všude plno lidí a hlavně prachu,bo je neuvěřitelně sucho. Nakonec končíme v hotelu který stojí ve čtvrti, kde mu Petra v emailu jasně psala že nechceme bydlet a hotel stojí také o dost více než jsme plánovali. Jsme však unaveni a nemáme náladu dnes nic řešit,tak ž zůstáváme a těšíme se na to  jak v teplé sprše smyjeme ze sebe všechen prach. Surya po nás chce hned vědět kdy budem vyráže na trek a počítá s tím že ho vezmeme s sebou jako průvodce. Vyčísluje nám náklady a domlouváme se že myse s Petrou domluvíme a  poté mu dáme vědět co a jak. Následuje další diskuze mezi mnou a Petrou,neboť stále nevidím přínos toho aby jsme platili člověka co s náma 14dní půjde, neboť jdem jen do Anapurna BC který leží něco málo přez 4000m.n.m. a vede k němu krátká a jasná ceste. Počítáme výdaje a stejně zjišťujeme že by to bylo moc drahé a konečně se shodneme že vyrazíme sami.  Po sprše to Suryovi oznamujeme,ale boužel to nechápe a stále nám vysvětluje kdy a kam vyrazíme. Zprvu jsme se snažili šetrně zdělit, že si ho nemůžeme dovolit,ale po té mu to už musím říct zpříma, bo to stale nechápe nebo nechce pochopit. Když mu to dojde vypadá dost naštvaně a je mi ho docela líto, nicméně platíme ho za to že nás vyzvedl na letišti a zabookoval nám hotel. Po té vyrážíme do agentury zapatit permit za vstup do Národního parku, plus za trek, což činí asi $40 na osobu.

Večer pak procházíme uličky přeplněné outdoorovými a etno obchody, nad nimiž je pak nepřeberné množství barů. Po té se ztrácíme ve změti uzkých uliček, neboť jedna vypadá jak druhá a to že jsem si zapamatoval že u Everest shop máme započit doprava se ukázalo jako dětinské, neboť každý druhý obchod s jmenuje Everest něco nebo Anapurna něco. V Kathmandu je dodávka elektřiny pouze pár hodin denně,tak že večer pak všude hučí naftové generátory dodávající elektřinu pro nejzákladnější osvětlení, v naší turistické čtvrti, kdy ostatní části města jsou ponořeny do úplné tmy. Vracíme se do hotelu, kdenefunguje jiné osvětlení než na chodbě,tak že n pokoji zapalujeme svíčku a sprchujeme se v ledově studené vodě. Před usnutím si říkám,že hotel je sice na místě na kterém jsme nechtěli,nemá elektřinu,teplou vodu,ale na druhou stranu zase stojí víc než jsme plánovali, tak že si nemáme na co stěžovat.

Další den trávíme nákupy věcí co nám chybí a navštěvujeme Opičí chrám Swayambhu, což je stupa na kopci kousek od centra města,ze které e výhled nejen na Kathmandů ale hlavně na zasněžené vrcholky hor schovávající se za prašnou clonou na obzoru. Swayambhu je krásné místo pro relax a pozorování místních co se přišli pomodlit. U stupy se dá se mnou do řeči Kalsang Lama a domlouváme se na tom že se mu případně ozveme a pomůžeme s výukou angličtiny. Večer pak balíme a připravujeme se na přesun do Pokhara z kama budem vyrážet na náš trek.

Swayambhu

Vstáváme a přesouváme se na místo odkud odjíždí náš autobus, tak zjišťujeme že Petra si přenastavila špatně hodiny na mobilu,tak že místo o půl sedmé jsme dorazili o půl šesté. Nevadí, raděj brzy nežli pozdě. Posléze zjišťujeme že společnost s kterou jsme měli jet dnes žadný auttobus nevypraví,ale naštěstí můžeme jet s někým jiným. Vyrážíme po rozbité silnici a klesáme prudkými serpentýnami hluboko do údolí, kde pokračujeme po silnici kterou zde nazývají Highway,což má ale totálně jiný význam než u nás,neboť Brněnskopražská panelka je oproti tomu hladká jako zrcadlo a zde máte pocit,že celou cestu pracujete se zbíječkou. Nicméně po šesti hodinách drkotání se a pozorování okolní krajiny nebo před náme sedících a zvracejících domorodců se úspěšně dostáváe do Pokhary.

Tam nás na rašném autobusovém nádraží vyzvedávají z hotelu co pro nás ještě Surya zamluvil a po check in smyváme ze sebe prach opět v ledové sprše. Večer pak probíhá v hotele nějaká oslava kdy duní indická hudba,tak že se nám nedaří usnout, nicméně v jedenáct večer vypadává kompletně proud a je ticho...alespoň co se hudby týče. V pět ráno mě ještě budí někdo kdo urputně zvrací asi půl hodiny někde pře naším pokojem,ale nemám dostatek kuráže se jít podívat ven. Po té upadám naštěsti znovu do spánku a budíme se až kolem deváte hodiny. 

FOTO zde

Sigapore 2.-6.3.2011

V Singapore ztrávíme čtyři dny, kdy naší hlavní náplní je se najíst,a musím říct,že to se nám daří velice dobře.  Jeden dn vyrážíme na blízký ostrov Sentoza navštívit pdmořský svět, který je opravdu super. Jeden den trávíme shopingem,bo Petra potřebuje nový foťák a já filtr, což se nám opět úspěšně daří vyplnit. Večery pak trávíme na nábřží kolem opery, kde probíhají open air konzerty a sledujeme laserovou show z na druhém břehu stojící budovy,jež vypadá jak kosmická loď.

Singapore

 

Od posledně se Singapore hrozně změnil ale přijde mi že k lepšímu.Když zapomenu na to že je tam poměrně draho, tak ve srovnání s Kuala Lumpur je město mnohem čistší, ne tak chaoické a hlavně se člověk cítí dobře bo město má jakousi příjemnou duši.

Nastává den odletu a my na metru zjišťujeme že v neděli jede první vlak na letiště pozdě na to aby jsme stihli letado, tak si opět musíme vzít taxi . Txikář se nás ptá na který to že terminál, z pěti možných,což bohužel neáme tušení neboť včera nefungoval internet, tak že jsme si nemohli ověřit ni dobu odletu.Volíme terminál 2,což se „kupodivu“ ukazuje jako špatná volba.  Zjišťujme  odkud to opravdu letí a přesouváme se na správný terminál. Po té co vystojíme frontu na check-in tak musíme uhradit poplatek za přesunutí letu. Z nějakého důvodu po nás chtějí dvojnásobnou cenu a vůbec se s nima nedá mluvit. DO odletu letadla zbývá 10min a my jsme stale u check-in a z pocitem prohry ustupujeme a platíme požadovanou cenu.  Nadávám jak dlaždič a uklidňuje mě až gin-tonic v letadle. V Bangkok  nám zázrakem neulétá letadlo, tak že pokračujeme směr Kathmandu.

FOTO zde

Poslední dny na Sumatře

Následuje poměrně bezproblémový přesun SUV k Lake Maninjau a večer se ubytováváme v bungalowu na břehu jezera. Bez ustání lije,tak že jdeme brzo spát. Další dva dny trávíme převážně nic neděláním a plánováním  naší další cesty. 

toto neni vězeňská cela ale na místní poměry vcelku čistá koupelna, nadstandartně i ses sprchou

Lake Maninjau

Nastal den odjezdu a my se přesouváme na letiště do Padang. Tam pochopitelně nastávají potíže, neboť zjišťujeme, že musíme zaplatit poměrně vysoký odletový poplatek, který nelze zaplatit kartou. Jelikož nemáme  už dostatek rupii a ve směnárně jak na potvoru nikdo není,tak  musíme platit v dolarech,za pochopitelně neuvěřitelně zlodějský kurz a aby toho nebylo málo tak nemáme žádné droné bankovky, tak že zpět dostáváme rupie,kterou jsou totálně nepoužitelné. Trochu nám to kazí dojem z pobytu, neboť jinak můžu říct, že Sumatrou jsme nadšeni, lidi jsou tu neuvěřitelně přátelští, jídlo je chutné, cestování dobrodružné a určitě máme v plánu se vrátit bo jeden měsíc je příliš málo.

Aby toho nebylo málo,tak pochopitelně letadlo má hodinové zpoždění,což znamená že v Jakarta nestihneme letadlo do Singapore, tak že utrácíme další peníze na letišti, plus dalši odetovou taxu 150 000 na osobu.  Nicméně nakonec se alím nejjbližším možný spojem přesouváme do Singapore.

Tam z letiště voláme do hostelu, neboť se obáváme že nám zrušili rezervaci, bo jsme několik hodin opoždění. Samozřejmě že naši rezervaci nemají, tak voáena jiné číslo a nakonec se domlouáme že tedy ano,ale jen na jednu noc. Taxikem se přesouváme do centra do čínske čtvrti a ubytováváme se v předraženém ale čistém pokoji. Ještě rychle  na ulici se najist a hurá na kutě.
FOTO zde

Harau Valley

Ráno si pak bereme taxi na autobusové nádraží, z tama bus do Payakumbu. Opět se necháme ošálit řidičem a vystupujeme tam kde nám řekne, což je nakonec místo ležící daleko od centra a od nádraží. Kde nic tu nic, krom kupodivu pár taxiků kteří nám rádi nabízejí  své služby. Nemáme na výběr nasedáme do taxiku, kde z nějakeho důvodu čekáme asi čtvrt hodiny a po té musíme přestoupit do vedlejšího auta které nás odveze na autobusák. Tam pak zjišťujeme že musíme zase dalším PICK UPem  kousek za město z kama musíme motorkou.Dohadujeme se na ceně nastupujem do auta, čekáme asi půl hodiny a chlapík pak že mu musíme zaplatit čtyřnásobnou cenu bo naše batohy. To odmítám neboť máme batohy na klíně,což znamená že já mám totálně vyvrácenou hlavu dozadu a ze všech stran se na mě tísní dlší lidi.Petra je naštěstí nižši tak že může sedět normálně nicméně s dvěma batohy na klíně. Napočítám 11 lidí v autě plus řidič a oznamuju mu že s ním nejedeme. Něco protestuje,ale nakonec po třičtvrtě hodině čekání vyrážíme. Cesta naštěstí trvá jen půl hodiny, tak že po té nahodím hlavu zpět n krk a už nasedáme   na motorku která nás odváží posledních pár kilometrů do Harau valley. 

Ubytováváme se na romantickém místě mezi  rýžovými políčky v bungalowu padesát metrů od vodopádu. Majitel Ik nám večer servíruje výborné jídlo co pro nás uvařil a tak je tomu i po následující dny.

náš bungalow

První den vyrážíme k místním vodopádům, z nichž první tři jsou místní atrakcí a u každého z nich je několik „restaurací“ a místní se tam koupají. Poslední,čtvrtý, vodopád se nachází  hlouběji v jungli čož znamená že u něj nejsou lidi a je ideální  na „koupačku“, zvláště pokud nemáte plavky,což je jinak na Sumatře úplně nemožné. Následující den je hrozný vedro a mi vyrážíme prozkoumat místní lezecké terény,pochopitelně v tom největším hicáku.  Vylezem jen tři cesty a já jsem  na pokraji kolabsu. Skála je tu kolmá,malé chyty, technické lezení, tak že né přesně můj styl, tzn. dost se v cestách trápím. Večer si opět hodujeme na balkoně našeho bungalowu a pozorujeme západ slunce nad rýžovými políčky.

Jeden den vyrážíme na výlet do jungle a na místní náhorní plošinu která se nachází 3OO metrů nad údolím.  Trvá nám ai zhruba hodinu vystoupat po prudké pěšině skrz jungli, až se ocitáme na vršku, kde se nacházejí plantáže jekýchsi keřů.  Na plantážích jsou roztroušeny chýše, sloužící ke zpracování nám stále záhadné podiny ,ale všechny jsou opuštěny. Slunce palí jak praštěný a my se těšíme na koupačku ve sklalnatém jezírku uprostřed jungle které se zde má nacházet. Už začínám mít dost prodírání se plantážemi a junglí a Petra mě uklidňuje že už tam co chvíli musíme být.......pochopitelně to neměla říkat bo pak už je to jako z filmu.  Další hodinu se prodíráme všude možně a snažíme se sledovat cestičku skrz jungli a plantáže až dojdem do místa kde cesta prostě končí upristřed ničeho. Zkoušíme hledam kolem dokola,ale bez úspěchu, tak že se vracíme ve svých stopách zpět postupně až k první chatrči. Tam volíme druhou možnou variantu a sledujeme druhou možnou stezku, která se po chvíli strácí v jungli a je natolik zarostlá že nemáme náladu se prodírat skrz a volíme opět návrat k první chatrči. Je už pokročilé odpoledne a vody nám také znatelně ubylo,tak se rozhodujeme pro návrat stejnou cestou co jsme přišli. Sestup probíhá svižně a v polovině potkáváme dva borce co loví malé barevné ptáčky. Chytají je na lep, což vidím poprvé v životě a doteď jsem věřil že tato metoda funguje jen v Lovcích mamutů. U skal pak potkáváme místní lezce, kteří se bez problémů procházejí v cestách v kterých jsem se já  trápil.  Další den ránélouváme se na zitřejší společné lezení, ještě chvíli obdivujeme dívčinu, která zde leze bosky a pak už valíme dom,neb se začíná zatahovat.  300 metrů před naším bungalowem začíná pršet a my jsme během pikovteřiny kompletně durch.

Ráno pak vyrážíme lézt, vylezu čtyři cesty ,prohodíme pár slov s místníma a už je čas zabalit a vyrazit k Lake Maninjao.
FOTO zde 

Sungai Penu

Další den rán zastavujeme autobus a přesouváme se do nejbližšího městečka Sungai Penu,za účelem přebookování naši letenky do Kathmandu. Cesta vede skrz čajové plantáže, rýžová pole, zkrz malebné vesničky kde domorodci suší na silnici rýži nebo kůru ze skořicovníku (nemám potuchy jak se správně jmenuje strom jehož kůru známe jak skořici) nebo  se snaži prodat na trhu cokoli se jim podařilo vypěstovat.

 Ve městě samotném jsme neobjevili žádné guest house,ale pouze čtyři hotely, z nichž dva byli levné ale po shlédnutí pokojů ,které bych se otálel použít i jako stáj, se rozhodujeme vzít dražší hotel. O sprše si i přez to můžeme nechat jen zdát,neboť ta  je dostupná pouze v exclusive suit,tak že jsme opět odkázáni na jímku s vodou a umělohmotný kbelíček na polévání.

naše nadstandartní koupelna

Vyrážíme shánět místo od kud lze volat do zahraničí, což je jen jedna kancelař ve městě, kde pochopitelně nikdo nemluví ani slovo anglicky. Pokouším se borcovi co tam pracuje vysvětlit že potřebuju aby mi zjistil číslo na Singapore airways,což po deseti minutách pochopí a zmizí. Po půlhodině čekání už nemám trpělivost a přez jejich počítač číslo během 20vteřin zjistim. V tu chvíli přichází ten chlapík a říká mi že volal na informace,ale že je tam obsazeno. Poděkoval jsem mu s tím že už číslo mám a přez telefon jsme si přesunuli odlet ze Singapore o týden.  

Další den trávíme ve městě a dospáváním,po té se rozhodnem zajít k holičovi  protož se mi nechce čekat až ostříhají Petru, rozhodnu se,že se nechám také ostříhat a hlvně oholit. Chlapík co se mne ujme vypadá, že má dosti na spěch a během řminut jsem ostříhanej a přichází na řdu holení. Nejdřív mě veme strojkem a to dost  hrubě,než se ale zmůžu na odpor tak už mě holí žiletkou.Dost to bolí a co chvilku mě řízne, když už mi to připadá moc, bo takhle bych asi brzo vykrvácel, řekne hotovo a odejde. Podívám se do zrcadla a vidím zakrvácený obličej ze kterého v místech kde neteče krev trčí fousy. Rozčilen k nepříčetnosti hledám toho chlapíka a pak křičim na nějakou nebohou  dívčinu, co se přiznala že umí anglicky. Ptám se jí kde je ten chlap a že jsem myslel že jsem u holiče a ne u řezníka. Chudák je celá vyplašená bo já jsem opravdu naštvaný a ona to z části odnáší,nakoc z ní vypadne že týpek říka že nemusím platit. To mě trošku rozesměje a zároveň ještě víc naštve bo pochopitelně jsem mu zaplatit nechtěl,ale takhle mi to s jeho souhlasem nepřináší žani trochu satisfakce. Opouštím tedy tento jateční salon a jdu k Petře, kterou stříhá ženská,respektive chla předělaný na ženskou a nechám se tam trošku očistit od krve a poté dokončit co řezník započal. Vracíme se do hotelu a tam ještě jednou Petra desinfikuje celou mojí fasádu a já jen doufám že tu žiletku před tim nepoužil na podřezání ještě někoho jiného. Večer vyrážíme opět do města a na každé, kroku musíme odpovídat na pozdrav a vyfotit se s spoustou lidií, většinou středoškolských studentek, které z toho mají obrovskou upřímnou radost a když se ptáme co sim všichni dělají ,tak nám je vysvětleno že hodně z nich si to vytiskne jako plakát a pak se chlubí okolí. Legrační to představa, nicméně je hezké když někomu uděláte takovou radost prostě jenom tím že jste.  Večer ještě ve „sprše“ zabíjím poměrně tučnou pijavici a po té už uléháme ke spánku.