Ráno si pak bereme taxi na autobusové nádraží, z tama bus do Payakumbu. Opět se necháme ošálit řidičem a vystupujeme tam kde nám řekne, což je nakonec místo ležící daleko od centra a od nádraží. Kde nic tu nic, krom kupodivu pár taxiků kteří nám rádi nabízejí své služby. Nemáme na výběr nasedáme do taxiku, kde z nějakeho důvodu čekáme asi čtvrt hodiny a po té musíme přestoupit do vedlejšího auta které nás odveze na autobusák. Tam pak zjišťujeme že musíme zase dalším PICK UPem kousek za město z kama musíme motorkou.Dohadujeme se na ceně nastupujem do auta, čekáme asi půl hodiny a chlapík pak že mu musíme zaplatit čtyřnásobnou cenu bo naše batohy. To odmítám neboť máme batohy na klíně,což znamená že já mám totálně vyvrácenou hlavu dozadu a ze všech stran se na mě tísní dlší lidi.Petra je naštěstí nižši tak že může sedět normálně nicméně s dvěma batohy na klíně. Napočítám 11 lidí v autě plus řidič a oznamuju mu že s ním nejedeme. Něco protestuje,ale nakonec po třičtvrtě hodině čekání vyrážíme. Cesta naštěstí trvá jen půl hodiny, tak že po té nahodím hlavu zpět n krk a už nasedáme na motorku která nás odváží posledních pár kilometrů do Harau valley.
Ubytováváme se na romantickém místě mezi rýžovými políčky v bungalowu padesát metrů od vodopádu. Majitel Ik nám večer servíruje výborné jídlo co pro nás uvařil a tak je tomu i po následující dny.
 | |
| náš bungalow |
První den vyrážíme k místním vodopádům, z nichž první tři jsou místní atrakcí a u každého z nich je několik „restaurací“ a místní se tam koupají. Poslední,čtvrtý, vodopád se nachází hlouběji v jungli čož znamená že u něj nejsou lidi a je ideální na „koupačku“, zvláště pokud nemáte plavky,což je jinak na Sumatře úplně nemožné. Následující den je hrozný vedro a mi vyrážíme prozkoumat místní lezecké terény,pochopitelně v tom největším hicáku. Vylezem jen tři cesty a já jsem na pokraji kolabsu. Skála je tu kolmá,malé chyty, technické lezení, tak že né přesně můj styl, tzn. dost se v cestách trápím. Večer si opět hodujeme na balkoně našeho bungalowu a pozorujeme západ slunce nad rýžovými políčky.
Jeden den vyrážíme na výlet do jungle a na místní náhorní plošinu která se nachází 3OO metrů nad údolím. Trvá nám ai zhruba hodinu vystoupat po prudké pěšině skrz jungli, až se ocitáme na vršku, kde se nacházejí plantáže jekýchsi keřů. Na plantážích jsou roztroušeny chýše, sloužící ke zpracování nám stále záhadné podiny ,ale všechny jsou opuštěny. Slunce palí jak praštěný a my se těšíme na koupačku ve sklalnatém jezírku uprostřed jungle které se zde má nacházet. Už začínám mít dost prodírání se plantážemi a junglí a Petra mě uklidňuje že už tam co chvíli musíme být.......pochopitelně to neměla říkat bo pak už je to jako z filmu. Další hodinu se prodíráme všude možně a snažíme se sledovat cestičku skrz jungli a plantáže až dojdem do místa kde cesta prostě končí upristřed ničeho. Zkoušíme hledam kolem dokola,ale bez úspěchu, tak že se vracíme ve svých stopách zpět postupně až k první chatrči. Tam volíme druhou možnou variantu a sledujeme druhou možnou stezku, která se po chvíli strácí v jungli a je natolik zarostlá že nemáme náladu se prodírat skrz a volíme opět návrat k první chatrči. Je už pokročilé odpoledne a vody nám také znatelně ubylo,tak se rozhodujeme pro návrat stejnou cestou co jsme přišli. Sestup probíhá svižně a v polovině potkáváme dva borce co loví malé barevné ptáčky. Chytají je na lep, což vidím poprvé v životě a doteď jsem věřil že tato metoda funguje jen v Lovcích mamutů. U skal pak potkáváme místní lezce, kteří se bez problémů procházejí v cestách v kterých jsem se já trápil. Další den ránélouváme se na zitřejší společné lezení, ještě chvíli obdivujeme dívčinu, která zde leze bosky a pak už valíme dom,neb se začíná zatahovat. 300 metrů před naším bungalowem začíná pršet a my jsme během pikovteřiny kompletně durch.
Ráno pak vyrážíme lézt, vylezu čtyři cesty ,prohodíme pár slov s místníma a už je čas zabalit a vyrazit k Lake Maninjao.FOTO zde
Žádné komentáře:
Okomentovat