Pokhara

Následující týden trávíme v Pokhaře a čekáme až se budeme moci na konci měsíce přestěhovat do kláštera kde máme začít učit angličtinu. Hrozně jsme zlenivěli a tak trávíme větčinu času po kvárnách. Snažíme se kontaktovat chlapíka, který nám má vše vysvětlit a jemuž budeme platit peníze za ubytování a stravu. Píšeme mu několik emailů ale bez odpovědi.

Pomalu začínáme být alergičtí na všechno kolem a chceme vypadnout pryč z turistické čtvrti, neboť neustálé troubení kolem projíždějících taxiků, lidí co se ti snaží něco prodat za přemrštěné ceny a vůbec celý ten kolotoč kolem v jehož středu se nacházíme my a máme podobu chodící peněženky do které je se potřeba nějak dostat, je k nesnesní. Obzvláště po času který jsme si užili v horách.

Počasí se mění a každé odpoledne začíná pršet a prší až douho do noci. Dopoledne je ale pak vše hned suché a ulicemi se víří oblaka prachu.

Za tři dny máme začít s výukou a stále žádná odezva. Nakonec někde vyštracháme telefoní číslo na kterém by měl být náš nepálský kontakt. Volám tam a postupně přez syna a matku se propracovávám k holčině e švýcarska,která zde také učí. Dozvídám se od ní že náš týpek je ted v Indii, že přijede za týden,nebo dva a že se potkáme další den s jehoho manželkou u nich v obchodě.

Ve smluvenou dobu přicházíme do obchůdku s všemi možnými věcmi převážně z Tibetu. Vítá nás usměvavá tibeťanka a za chvíli přichází i Barbara, se kterou jsem včera mluvil po telefonu.  Zjišťujeme že jim žádné emaily od nás nepřišli a čekali že teprve přiletíme do Kathmandu. Sice jsme pro jistotu psali i Nyimovi (což je tibeťan žijící ve švýcarsku co to celé má organizovat) že jsme už dávno v Pokhara, ale nevadí hlavně že jsme se potkali. Domlouváme se co a jak a také na tom že další den se pojedem podívat do kláštera a domluvit se přímo na místě co a jak.

Další den se dozvídáme, že žádný klášter se konat nebude bo mají prázdniny. Nejdřív si myslíme že si z nás dělají legraci bo Nyima nás ve švýcarsku ujišťoval, že vše je zajištěné,ale pravda je bohužel jiná.

Nicméně pro nás zajistili náhradní řešev jednom domě který se stará o děti ní s tím že budem bydlet u místní Gurung rodiny a učit máme v  jednom domě co se sará o děti bez rodičů. Jsme z toho dost v rozpacích, bo extra jsme se domlouvali na tiebetském klášteře v kopcích nad městem a teď skončíme ve městě u nepálské rodiny. Nicméně se dohadujeme,že to zkusíme. Nejdřív se jdem podívat  do nepálské utečenecké vesničky, kde to vypadá moc hezky a klidně. V místní tkalcovské dílně vyrábějí ručně koberce, což alespoň na pohled vypadá jako neskutečná dřina, která vůbec neodpovídá prodejní cenně koberce. Po té se autobusem přesouváme do našeho budoucího domova k nepálské rodině. Ukazují nám pokoj a chtějí peníze za ubytování na měsíc dopředu, což odmítám a domlouváme se že zůstaneme 14dní a potom uvidíme. Po té vyrážíme omrknout naše potencionání studenty. Bydlí v zchátralém domě,který kdysi sloužil jako hotel. Jsou to děcka od osmi do dvaadvaceti let. Tzn. jejich ngličtina se pohybuje v mezích od „neumim ani slovo“ až po „mluvím velice dobře“ tak že vyhlídky jsou veselé. Nicméně e nakonec dohadujeme na tom, že dopoledne budem dvě hodiny učit ty mladši a odpoledne dvě hodiny starší. Se smýšenými pocity se loučíme a vracíme se zpět do hotelu. Tam ještě diskutujeme o tom jestli se na to nevykašlemeale přece jenom už jsme s domluvili, tak že se další den zabalíme a přesuneme do našeho nového domova.

Annapurna Base Camp trek

Petra se konečně cítí lépe, tak že na následující ráno plánujeme vyrazit na Anapurna BC (ABC) trek.

Večer nakupujeme ještě nejaké jídlo s sebou, neboť jsme se rozhodli si čas od času uvařit bo nám všici říkali že vše je v lodžijích kde budem přespávat dost drahé.  Ještě se musíme vybrat peníze z bankomatu a pochopitelně, elekřina vypadne zrovna jakmile potvrdíme výběr. Tzn. peníze nedostaneme a karta zůstává v bankomatu. Snažíme se dovolat někomu, kdo by to měl řešit,ale bez elektřiny nefunguju ani telefony, tak že smůla.

Den 1 – Pokhara-Nayapul(1070m)- Tikhedhungga (1480m)

Tak že dobalit potěžkat batohy,zděsit se váhy batohu a raději jít spát. Ráno bereme taxi na autobusové nádraži, z kama vyrážíme totálně narvaným autobusem směr Nayapul. Po 15minutách jízdy to vzdáváme,bo si připadáme jak na bitevním poli a lezeme za batohama na střechu. Otevírjí se nám výhledy na vesničky lemující rozbitou silnici a na Machhapuchhre and Anapurna Range. Hory vypadají v ranním slunci nádherně blištící se proti modrému nebi. Bohužel teplota je po ránu stále nízká a vítr, sandály a kraťasy na teplu také nepřidají, tak že jsme po chvilce promrzlí na kost a užíváme si každé chvilky když autobus vyjede ze stiného údolí na slunce. Po hodině a půl zastavujeme v jedné zatáčce lemované pár chtrčemi, s tím že jsme na místě. Nejprve si obědnáváme v jedné chatrči čaj a rozmrzáme.

ranní čaj v Nayapul

Po té zjišťujeme směr a vyrážíme. Zprvu cesta vede vesničkami a po chvilce překračuje po mostě řeku a zaregistrováváme se v „kanceláři“ národního parku dostáváme razítko do našeho trekingoveho povolení. Pijeme další čaj a po té pokračujeme dále. Snaží se poštelovat nový batoh, který mi absolutně nesedí na zádech ale po chvili to vzdávám. Slunce už je vysoko na obloze a teplota oproti ránu stoupla a my se začínáme potit. Postupujeme vzhůru udolím kolem drobné říčky, míjíme suchá políčka a potkáváme první nosiče,kteří nás svižně předbíhají s 30 kilovými koši ,které nesou na zádech pomocí popruhu zachyceného na jejich čelech. Cestou potkáváme skupinku korejců z nichž  si všichni nesou jen foťák a doprovází je nejen nosiči,ale i dva  ponící z nichž jeden nese batohy a druhý těžkotonážní korejku která fotí neustále na všechny strany.  Dnešní den je krátký a mi asi po čtyřech a půl hodiny dorážime do místa našeho prvního noclehu a to do Tikhedhungga. Zajištujeme si nocleh a zjišťujeme že cena za dvoulůžkový pokoj jesěšně nízká a to  200 rupií (asi tři dolary a tato cena zůstává po celý trek stejná) a že je k dispozici sprcha s teplou vodou, což je pro nás milé překvapení a nečekaný komfort, který hnedle využíváme.  Večeřímepijeme čaj a jakmile se setmí tak uléháme do postelí. Spacák máme jsme koupili jen jeden,bo já mám představu spát v teplém oblečení co mám s sebou. Postupně se navlékám téměř do všeho co mám aby výsledkem bylo, že jsem toho moc nenaspal bo mi byla zima a přemýšel jsem jak to bude vypadat asi výše kde je sníh. 

Petra svádí souboj s poníky

Den 2 Tikhedhungga(1480m) –Ghorepani (2860m)

Ráno se rychle nasnídáme a vyrážíme dále. Cesta soupá prudce vzhůru po kamených schodech, něco jakov ysokotatranské chodníčky. Po půl hodince dostoupáme k daší lodžii a litujeme že jsme nezůstali  na noc tam bo se nám otvírá úžasný výhled na příkré stěny 6997 m vysoké Machhapuchhre . Pokračujeme strmě vzhůru, míjící drobné vesničky a usedlosti ve stojící ve vyprahlých svazích. Cestou se dáváme do řeči s jedním průvodcem který pak celou dobu pokračuje s námi. Jenom se ujišťujeme že jsme udělali dobře a vyrazili na vlastni pěst, bo jeho klienti byli daleko před ním a on se vklidu celou cestu vybavoval s námi. Po sedmi hodinách neustálého stoupání jsme totálně kaput a jsme radi že konečně dorážíme do Ghorepani. Zbývá na nás poslední pokoj a my zjišťujeme, že je dokonce i se záchodem a sprchou. V jídelně jsou kamna,která jsou dokola obležena lidmi bo jinak je už docela slušná zima. Necháme se přemluvit a vyrážíme do vesnice si zahrát biliard,ve kterém porážíme naše známého guida, kterému je tak nějak dost jedno kde jsou jeho klienti. Před spaním požádám o deku a poté se už krásně zachumlávám do jakési smrduté deky z jačí vlny,ve které žije asi dost zvířátek,ale hlavně že neni taková zima. 

       

Den 3.-Ghorepani(2860m)-Poon hill(3193m)-Tadapani(2630m)

Ráno vstávame v pět hodin,bo chceme vyběhnout na blízký Poon hill na východ slunce. Po té co se vykopeme do mrazivé tmy, zjišťujeme že cesta na kopec je totálně ucpaná bo snad všichni lidi v Nepálu se rozhodli také vyrazit nahoru a včele je korejská výprava,brzdící celé procesí svým hlemýždím tempem . Nehodlám se smířit s tím že zmeškáme východ slunce a v při každé možné příležitosti kdy se úzká stezka aspo trochu rozšíří předbíhám dopředu abych se po 15minutách konečně dostal na čelo a za další čtvrt hodinu už rozkládám stativ na vršku. Je zima a fouká studený výtr ale je naprosto jasno. Vychází slunce a nám se skýtá slovy nepopstelný výhled na všechny Annapurny, Machhapuchhre a sedmou nejvyšší horu světa Dhaulagiri.

Výhed z Poon Hill na Dhaulagiri

Hory vypadají v raním světle opravdu úžasně a já se nemůžu vynadívat. Radost mi trošku kazí lidi kteří mi neustále bez ostychu lezou před foťák a vůbec je nezajímá že bych si taky udělal pár fotek okolních kopců, i když ne tak krasně jako oni s bleskem. Po půl hodině jsme už nakost promrzlí a vyrážíme zpět do Ghorepani zabalit a pokračovat v naší cestě. Rozhodujeme se uvařit si snídani venku a tak vaříme čaj a polévku na malé pastvině s pár poníky a s luxusním výhledem na osmitisícové vrcholy Annapurna(8091m) a Dhaulagiri(8172m) jež se ve slunci třpití jak diamanty. Po snídani pokračujme a držíme se na hřebenu, což je po včerejším stoupání docela příjemná změna. Cesta je rozbahněná neboť zde před minulou noc sněžilo ale veškerý sníh roztál. Jsem rád že jsem ráno vyměnil sandále za pohorky. Bohužel hřeben končí a my musíme začít ztrácet pracně nastoupané metry. Scházíme a kloužeme v bahnitých svazích a po té opět stoupáme zpět čímž alespoň trochu znovu nabíráme výšku a den končíme v Tadapani (2630m)Večeříme, po té převařujem vodu do všech PET lahví co s sebou máme pozorujeme  svahy krásné Machhapuchhre z nichž se vytrácejí poslední sluneční paprsky. Noc je studená a větrná a do pokoje nám táhne nicméně alespoň já spím dobře.

náš pokojíček v Tadapani

Den 4- Tadapani(2630m)-Sinuwa(2360m)

Den začínáme opět klesáním a procházíme bambusorododenronovými lesy. Rododendrony vypadaji zcela jinak než u nás. Nejsou to keře ale poměrně velké stromy, které zrovna začínají kvést rudě červenými květy a tak si užíváme příjemného stínu a těšíme se z kvetoucích lesů. Pár hodin neustále prudce klesáme udolím jímž protéká říčka vytvářící desítky drobných vodopádu a vše láká k tomu shodit batoh ze zad posadit na kámen na břehu a užívat si sluníčka. Často zastavuju kvůli focení a pak mi to nedá a šplhám mezi kameny výše k jednomu z dalších vodopádů. Udělám pár fotek a pak se nešťastně kácí stativ i s foťákem a já jen s hrůzou sleduji jak objektiv  dopadá přímo na nejšpičatější šutr v okolí. Chvilku nemám vůbec odvahu se jít podívat blíže, necméně mi stejně nic jiného nezbývá.

Na objektivu jsem měl naštěstí krytku, ta nicméně odskočila a ja vidím že můj dva týdny starý Hoya HMC polarizční filtr je na kousky a vypadá to že praskla i čočka. Nadávám že by se zamě styděl i zkušený dlaždič  a nejraději bych si nafackoval. Po odšroubování filtru naštěstí zjišťuji že čočka je celá a tak jsem „alespoň“ za to rád.Doháním Petru a další hodinu se mnou není vůbec řeč. Nakonec si říkám, že stejně neudělám nic a zlepšuju si náladu po prudkém stoupání ve vesničce Chhomrong, kde obědváme.  Po obědě nás čeká asi tisíc schodů dolů k řece a ja se netěšim na to až se tudy budem vracet zět a budem je muset vyšlapat znovu nahoru. Překračujeme řeku a čeká nás poslední hodinka prudkého stoupaní než dorazíme do místa našeho dalšího přenocování.  Večer hrajeme dlouho karty bo na další den plánujeme jen krátký úsek.

Den 5. Sinuwa(2360m)-Dovan(2600m)

Ráno si náležitě pospíme a vycházíme až těsně před polednem,sice pěkně odpočati ale zato v tom největším vedru.  Pot z nás lije a my postupujeme vzhůru úbočím údolí, sem tam překročíme nejakou říčku a stále se pohybujeme v úrovni rododendronových lesů. Potkáváme hodně nosičů přinášejících na zádech kameny ke stavbě mostků a vylepšení cest po sesuvu. Nad hlavama nám krouží orli hledající kořist na průdkých stráních a my ukořisťujeme pomalu ale jistě další výškové metry. Kolem čtvrté dorážíme do Dovan,vesničky  pod kterou se v hloubce 1OO metrů nachází kaňon, s divokou říčkou, do kterého spadá krásný vodopád. Bohužel dolu se dá jenom slanit,tak že žádná koupačka se nekoná. Kocháme se pohledem na Machhapuchhre kterou ozařuje zapadající slunko a nad kterou již vyšel měsíc a  těšíme se na další den, kdy máme dorazit do Machhapuchhre Base Camp(MBC).

Vodopád Dovan

Den 6.-Dovan(2600m)-MBC(3700m)

Ráno vyrážíme brzo a čeká nás hned z počátku prudké stoupání. Je zamračno, tak že to vypadá na příjemnější chůzi než den před tím v hrozném vedru.Bohužel se opěk ozývá bolest zad a batoh co jsem si pořídil ja celej nakřivo a dře mě všude kde se dá. Opět se mi vybavují myšlenky na vlastnictví zbraně velkého kalibru a návštěvu obchodu kde jsem ten batoh koupil a kde mi tvrdili jak dobrá kvalita to je.

Cestou se semnou dává do řeči další horský vůdce a ptá se mě jestli můžu pro něj a klienty zabookovat pokoj v MBC,že tam bude asi plno. Tím mě trošku vystresoval a tak se domlouvám s Petrou, že vyrazim na před, nebudu v další vesnici zastavovat na jídlo a potkáme se v BC kde zamluvim pokoj a ona si může dát oběd a pak s k někomu přiojit . Petra souhlasí, bo jí taky dost bolí záda a má už hlad.Zrychluji tempo míjím Dovan a brzy se dostávám do oblasti kde už hrozí laviny. Jelikož už pár dní nesněžilo,tak ja to bezpečné. Cesta se rozdvojuje a já volím levou variantu směřujíci do koryta vyschlé řeky. Za chvíli předbíhám skupinku turistů s vůdcem a nosiči a nechávám je za sebou. Stezka se motá mezi obřími balvany poté se zcela ztrácí,tak že se chvilku orientuju podle kamených mužíků ale během chvilky se z údolí přižene mlha a já se ztrácím. Sleduji stále koryto řeky ale mám pocit že jsem špatně.Nikdo v doslechu,tak měním směr kterým tipuji by měla být cesta a dostávám se mezi jakési suché křoviska,kterými se snažím prodrat. Po chvilce se mlha trochu protrhává a ja vidím nějaké lidi asi 300 m nalevo ode mne za řekou. Prodírám se křovinami a opět nadává jak dlaždič bo každou chvili zůstanu trčet zaháklý za nějakou větev a záda mě bolí  jak sviňa. Po chvilce se dostávám do místa kde zůstalo dost sněhu a zapadám po kolena. Nakonec s asi za půl hodiny totálně k.o. dostávám zpět na cestu a opět dohánim stejný lidi co už jsem předešel na začátku. No jo, sám jsem si. Za chvilku začíná sníh, který je mokrý a boří se, naštěsti ho je zatím jen málo. Padá opět mlha a já pokračuju ve sněhu nahoru,poslední hodinku jsem si připadal jak když se blížím k vrcholku Everestu, totálně bez energie. Dorážím do M.B.C. schazuji batoh v pokoji a rvu do sebe dvě energy tyčinky a piju zbytek vody co mám s sebou. Dávám si deset min pauzu a po té vyrážím naproti Petře pomoct z batohem. Za dvaet minut ji potkávám,beru batoh a vyrážime společně. V MBC potom nepohrdnu nějakým zázračným sprejem proti bolesti od jedné číňanky a podporuju ho ještě práškem proti bolesti, který zapíjím slivovicí. Je zataženo,zima a začíná padat sníh s deštěm. Petra zalézá do spacáku, bo je totálně zmrzlá, ja zatim vařim vodu a plním PET lahve, které pak putují za ní do spacáku. Nálada se Petře zlepšuje až při večeři,ale je krátkodobě a tak zaléhá znovu do spacáku.Já se z chvilu připojuji a zaléhám pod deku která zatím vede jak v žebříčkuy smradlavosti,tak i v počtu děr a tenkosti. Už skoro usínám když tu mě probudí nějaký šramot,rosvicím čelovku a vidíme myšku hledající dobroty v našich batohách. Pokus chytit jí selhává bo myš rychle kdesi mizí,ale asi zahlédla ve svitu čelovky můj obličej bo se za celou noc už nevrátila.

Den 6.-MBC(3700m)-ABC(4130m)

Ráno snídáme a domlouváme se co dál, neboť je zataženo,mlha a trošku sněží.Spousta lidí to obrací nebo vyráží do ABC jen na otočku Petra je neustále zmrzlá, což u ní vede ke špatné náladě, tzn. nechce pokračovat. Chvilku diskutujeme a nakonec se dohodneme,že vyrazíme nahoru a tam uvidíme. Pomalu jdeme po zasněžené pláni a stoupáme výš a výš. Vidět je jen na pár metrů,tak že po dvou a půl hodinách téměř narážíme do cedule Vítejte v Annapurna základním táboře. Za dalších deset minut jsme na místě a pijeme čaj v jedné ze čtyř lodge. Sedíme v jídelně se skupinkou kanaďanů a hřejeme si nohy u kerosinového vařiče umístěného pod stolem. Myslím že pod vlivem tohoto tepla Petra souhlasí, že zůstaneme přez noc a snad se počasí umoudří a my něco uvidíme. Celý den trávíme v jídelně hraním karet,jezením nebo povídáním si s kanadskou rodinkou. Venku se zatím přihnala sněhová bouře a silný vítr a my se pomalu loučíme s vidinou lepšího počasí a tedy i výhledů na okolní kopce. Ani Petře neříkám že kolem třetí odpoledne bylo v našem pokoji 2,5 stupně, i když já to vidím jako plus bo bylo stále nad nulou,ale raděj neprovokuji. Večer vaříme vodu pro zahřátí spacáku přímo v pokoji bo venku fouká silný vítr a sněží. Usínám s trošku smutným pocitem sedmi dnů které jsme sem šli a byli sice super krásné ale přece jenom jsme se těšili vidět kopce z větší blízkosti. Kolem půlnoci přestává sněžit ale je stále silný vítr,což ve mě budí novou naději. Petra vstává kolem páté hodiny bo musí na záchod a ptá se mě kde je foťák. To mi nedá,bo aby v pět ráno za tmy a mrazu chtěla Petra foťák to musí spát přede dveřmi aspoň Yeti. Beru svůj foťák který mi hlásí vybitou baterii a vylézám ven. Skýtá se mi pohled na totálně vymetenou oblohu plnou hvězd a na hory které jsou krásně zřetelné v záři měsíce. Udělám tři fotky a pak se bohužel odporoučí baterka. Ještě asi deset minut si užívám toho božského pohledu než začínám cítit jak mi mrznou nohy,bo sandále nebyli nejvhodněji zvolená obuv do sněhu.

Machapuchre nasvícená hvězdami a měsíčním světlem

Den 8.-ABC(4130m)-Bamboo(2310m)

O pár hodin později se probouzíme do nádherného rána a konečně se nám ukazují okolní kopce v celé své kráse zasněžené čerstvím sněhem a  zářící ve slunci. Snídáme a kocháme se pohledem na Annapurnu, která i přez svých 8091m vypadá trošku jako krtinec, kdežto Machhapuhre budí i s pouhými 6997m mnohem větší respekt, neboť její stěny se zvedají přikře až do úzkého vrcholu a ne nadarmo je její jméno Rybí ploutev. Při pohledu z Pokhary pak vypadá jako Matterhorn, tj. Krásný trojúhelník. Užíváme si dosyta místních panoramat, ja si vyběhnu ještě na blízkou morénu abych zjistil, že celý ledovec je ukryt pod pokrývkou nového sněhu. Nerad, ale bohužel naše povolení nás dál nepouští,balíme loučíme se z ABC a vyrážíme zpět. Cesta dolu je pochopitelně mnohem rychlejší a tak brzy míjíme MBC a záhy oceňujeme to že jsme vyrazili trochu později neboť procházíme lavinou která musela spadnout dříve ráno a která zcela zasypala stezku. Sníh je mokrý a těžký, tak že dostat se do laviny by nebylo asi ani trochu legrační. Za dalši hodinku se pár metrů od nás sesune jedna menší lavinka,ale naštěstí už je to jen zbytek předešlé mnohem větší,která spadla taktéž dřive dopoledne. Po té se již dostáváme pryč z pásma sněhu a rychle klesáme až do Bamboo, kde přenocujeme.

Vpravo v den výstup-vlevo stejné místo den poté

Den 9.-Bamboo(2310m)-Jhinudanda(1730m)

Ráno klesáme bez problémů až k říčce tekoucí pod kopcem jenž musíme vyšlapat zpět do Chhomrong. Ve vesnici pak obědváme a neodoláme a obědnáváme si jako zákusek kus čokoládového dortu s vanilkovou polevou. Velká mňamka to byla a my jen z těžkostmi opouštíme Chhomrong a myšenku na další kousek dortu. Další prudké klesání a dorážíme do Jhinudanda kde přenocujeme. Ještě večer však scházíme dolů do údolí a užíváme si koupel v místních horkých pramenech. Po té přichází bouřka, kdy sice moc neprší ale zato se blesky lítají co dvacet vteřin, krásná podívaná.

hromy blesky

Den 10. Jhinudanda(1780)-Bherikharka(1700m)

Rán nás čeká opět klesání po strmém schodišti dolů k řece. V polovině cesty narážíme na nosiče  jenž leží napůl v potoce.Kdyby neležel půlkou těla v bahně tak by to vypadalo že normálně spí. Ptáme se h jestli je vpořádku ale žádná odpoveď. Puls má normální jen když mu zvedneme ruku tak padá bezvládně zpět, zorničky vůbec nereagují. Pokoušíme se ho donutit k nějaké reakci, poléváme ho vodou po čemž otevírá trochu oči ale tím veškeré reakce končí. Nechávám batoh na místě a běžím zpět nahoru sehnat nějakou pomoc. Nštěstí po chvilce narážím na nějakou nepálku  ptám se jí jestli nám může pomoct. Holčina na něj zkouší mluvit,le bez výsledně , je totálně otupělej, že si začínám myslet že se předávkoval nějakou drogou. Po chvíli přicházejí nějaký nepáci a říkají že je asi nalitej, že začal pít ráno no a pak s třiceti kilama v koši na zádech a ve vedru které bylo to prostě neustál. Poléváme ho znovu vodou a konečně začíná něco drmolit. Dáváme mu napít a čekáme až je schopen si alespoň sednout a po té ho přenecháváme  místňákům , z nichž jeden bere jeho náklad a poté co z něj vypáčí kam že to má odnést vyráží a my také.

Cesta pokrčuje podél říčky kdy za dlouhým a vratkým lanovým mostem vaříme čaj a polévku, při čemž nás pozoruje nějaký domorodý stařík,který asi nikdy neviděl benzínový vařič, nebo spíš dva bláznivý bílý lidi co vařej venku. Po obědě začínáme stoupat přez domorodé vesničky a nabíráme ztracené metry aby jsme se pozdě odpoledne dozvěděli,že tam kde jsme chtěli přezpat nemůžeme a tak pokračujeme dál až zastavujem uprostřed lesa v kde je starý dřevěný dům s možností přespání.

Den 11. Bherikharka(1700m)-Phedi(1130m)-Pokhara(820m)

Ráno rychle posnídáme a vyrážíme dál. Čeká nás poslední prudké stoupání kde s opět hned zapotíme ale po slabé hodince již stojíme n vršku v malé vesničce, kde pijeme čj s výhledem na Dhaulagiri. Po té již scházíme do údolí, v poledne ještě vaříme na malé loučce a užíváme si výhedů na okolní kopce a po té již nasleduje check-out, razítku růšící náš permit pro vstup a zbývá nám projít několik vesniček až do Phedi, kde si naskakujeme na autobus vezoucí nás zpět do civilizce. 

oběd

V Pokhaře se poté vracíme do našeho hotelu, sprchujem se a večer pak vyrážíme  nacpat se všemi možnými dobrotami co nás napadnou a vše spláchnout pivem.

Náš výlet je u konce a my jsme nadšeni, bo počasí nám vyšlo skvěle a vše bylo mnohem lepčejší než jsme si mysleli.

Pzn. Na treku lze potkat nepřeberné množství  různých lidí od chudých vesničanů, kteří nemají vůbec nic, přes nosiče, průvodce až po turisty.  Co ě osobně překvapilo že asi tak 80procet lidí využívá služeb nosičů a průvodců. Pravda je že s nosičem ABC trek je výlet pro dědečky,tak že si to může dovolit úplně každý. Nicméně když občas vidím jak arogantně se turisti (né všichni samozřejmě) chovají k nosičům tak je mi z toho smutno. Nejkurioznějši co jsme potkali byla výprava asi dvaceti turistů z jižní korey, kteří byli oblečeni a vybaveni v tom nejlepším a pochopitelně i nejdražším oblečení co jsem kdy viděl. Celý den byli zabaleni kompletně do GORE-TEXu a to včetně goretexových kloboučků. Všichni si pak nesli jen camelback s vodou a foťáky a doprovázeo je několik vůdců a mnoho nosičů.Kamkoli dorazili tak vždy zabrali celý prostor a vůbec nebrali ohledy že tam jsou i ostatní lidi,občas usměvavé občas k naštvání.
Pár fotek zde: