Pokhara

Následující týden trávíme v Pokhaře a čekáme až se budeme moci na konci měsíce přestěhovat do kláštera kde máme začít učit angličtinu. Hrozně jsme zlenivěli a tak trávíme větčinu času po kvárnách. Snažíme se kontaktovat chlapíka, který nám má vše vysvětlit a jemuž budeme platit peníze za ubytování a stravu. Píšeme mu několik emailů ale bez odpovědi.

Pomalu začínáme být alergičtí na všechno kolem a chceme vypadnout pryč z turistické čtvrti, neboť neustálé troubení kolem projíždějících taxiků, lidí co se ti snaží něco prodat za přemrštěné ceny a vůbec celý ten kolotoč kolem v jehož středu se nacházíme my a máme podobu chodící peněženky do které je se potřeba nějak dostat, je k nesnesní. Obzvláště po času který jsme si užili v horách.

Počasí se mění a každé odpoledne začíná pršet a prší až douho do noci. Dopoledne je ale pak vše hned suché a ulicemi se víří oblaka prachu.

Za tři dny máme začít s výukou a stále žádná odezva. Nakonec někde vyštracháme telefoní číslo na kterém by měl být náš nepálský kontakt. Volám tam a postupně přez syna a matku se propracovávám k holčině e švýcarska,která zde také učí. Dozvídám se od ní že náš týpek je ted v Indii, že přijede za týden,nebo dva a že se potkáme další den s jehoho manželkou u nich v obchodě.

Ve smluvenou dobu přicházíme do obchůdku s všemi možnými věcmi převážně z Tibetu. Vítá nás usměvavá tibeťanka a za chvíli přichází i Barbara, se kterou jsem včera mluvil po telefonu.  Zjišťujeme že jim žádné emaily od nás nepřišli a čekali že teprve přiletíme do Kathmandu. Sice jsme pro jistotu psali i Nyimovi (což je tibeťan žijící ve švýcarsku co to celé má organizovat) že jsme už dávno v Pokhara, ale nevadí hlavně že jsme se potkali. Domlouváme se co a jak a také na tom že další den se pojedem podívat do kláštera a domluvit se přímo na místě co a jak.

Další den se dozvídáme, že žádný klášter se konat nebude bo mají prázdniny. Nejdřív si myslíme že si z nás dělají legraci bo Nyima nás ve švýcarsku ujišťoval, že vše je zajištěné,ale pravda je bohužel jiná.

Nicméně pro nás zajistili náhradní řešev jednom domě který se stará o děti ní s tím že budem bydlet u místní Gurung rodiny a učit máme v  jednom domě co se sará o děti bez rodičů. Jsme z toho dost v rozpacích, bo extra jsme se domlouvali na tiebetském klášteře v kopcích nad městem a teď skončíme ve městě u nepálské rodiny. Nicméně se dohadujeme,že to zkusíme. Nejdřív se jdem podívat  do nepálské utečenecké vesničky, kde to vypadá moc hezky a klidně. V místní tkalcovské dílně vyrábějí ručně koberce, což alespoň na pohled vypadá jako neskutečná dřina, která vůbec neodpovídá prodejní cenně koberce. Po té se autobusem přesouváme do našeho budoucího domova k nepálské rodině. Ukazují nám pokoj a chtějí peníze za ubytování na měsíc dopředu, což odmítám a domlouváme se že zůstaneme 14dní a potom uvidíme. Po té vyrážíme omrknout naše potencionání studenty. Bydlí v zchátralém domě,který kdysi sloužil jako hotel. Jsou to děcka od osmi do dvaadvaceti let. Tzn. jejich ngličtina se pohybuje v mezích od „neumim ani slovo“ až po „mluvím velice dobře“ tak že vyhlídky jsou veselé. Nicméně e nakonec dohadujeme na tom, že dopoledne budem dvě hodiny učit ty mladši a odpoledne dvě hodiny starší. Se smýšenými pocity se loučíme a vracíme se zpět do hotelu. Tam ještě diskutujeme o tom jestli se na to nevykašlemeale přece jenom už jsme s domluvili, tak že se další den zabalíme a přesuneme do našeho nového domova.