Mount Kerinci 14.2.2011

Další den ráno nasedáme do dodávky a čeká nás jen rychlý semihodinový přesun  se do našeho cílového místa ,kterým je vesnička Kersik Tuo,jež je vstubní branou do Kerinci national park.Ubytováváme se v Subandis homestay, jehož majitelem je průvodce národniho parku. Náš další plán je Mount Kerinci což ji svými 3 804 m dělá nejvyšší sopkou  Indonésie.  Vyptáváme se  Subandiho co  jak a poté vyrážíme se porozhlídnout se po vesnici. Moc turistů sem nezavítá, neboť na nás každý kouká jak když jsme z jiné planety a my musíme tisíckrát odbovídat na „helou mister hawár jú“ a„wats jour nejm“, nicméně vždy odpovíme protože když vidíme jakou to všem dělá radost tak nemůžem jinak. Cestou se  dohadujeme jestli vyrazit sami nebo si vzít průvodce. Nakonec se dohodneme že půjdeme s průvodcem, neboť si stejně musíme půjčit stan spacáky,vyřídit povolení nakoupit jídlo atd. A Petra mě přesvědčuje že je dobré se něco dozvědět o okolí. Myslim, že to je jen zpola pravda a že se bojí že by jsme tam sami nevylezli. Domlouváme se na ceně a stanovujem odchod na devátou hodinu ranní.

báječná večeře v Subandi homestay

Ráno doráži náš guide Een a autem se přez čajové plantáže přesouváme před bránu parku.Od tama vede cesta polemi plnými chilly papriček a po pár stech metrech dorážíme k začátku jungle, respektive deštného pralesa. Hned po pár krocích musím dát za pravdu Petře, že byla dobrá volba vzít si průvodce neboť Een nám ukazuje spoustu rostlin a vysvětluje co jsou zač. 

Pomalu se plahočíme ,zprvu do mírného kopečka,postupně pak až do docela strmého kopce.  Všude kolem nás se rozprostírá deštný les a z něj se ozývají zvuky všemožných zvířat. Po pár hodinách stoupání přichází odpolední tropická bouře a s ní i liják. Naštěstí se vše jen rychle přežene a za púl hodiny je pryč. Nicméně i to stačí aby se cesta proměnila v kluzkou bahnitou skluzavku.

Pomalu stoupáme do stále prudšího kopce snažíme se zrychlit aby jsme se dostali do našeho tábořiště před dalším lijákem, který  jak to vypadá brzy přijde.  Cesta je už dost strmá,tak že se musíme přidržovat za liány, kořeny a kmeny stromů aby jsme se pohnuli vpřed. Občas vde stezka v našířku boty úzké a  metr a půl hluboké proláklině co vymlela voda tak že s batohama jen pomalu a těžko postupujeme vpřed. Často  jsou větve stromů na cestou tak nízko že přesto že se snažím skrčit co nejvíce, tak se nějaká větev zahákne za batoh nebo zaplete do vlasů tak že se musím neustále vymotávat.  Po čtvrté hodině dorážíme na naše tábořiště v 3 000 m.n.m. a rychle stavíme stan a přístřešek a jen co vše dokončíme začíná znovu pršet.

náš kemp 3 000 m.n.m.

Převlékáme se do suchého a Een začíná připravovat večeři (mít průvodce je opravdu komfort) a poté  večeříme za deště pozorující západ slunce nad krajinou pod námi kde je zcela bezmračno. Večeře je zcela luxusní a my si postupně pochutnáváme na polévce, smaženém tuňákovi a rýži.

Po večeři se balíme do spacáků a snažíme se usnout. Mě se to za celou dobu nepovede neboť spacák co jsem vyfasoval je krakej a ke vsemu nejde  zapnout,tak že veškeré teplo uniká ven. Petře se na chvilku podaří usnout ale moc tomu také nedá.  Trošku mě znervózňuje že neustále prší, neboť nemám náladu pokračovat na vrchol za deště,ale nekonec se počasí umoudřuje a o půl druhé déšť ustává a vyjasňuje se. Normálně si přeji abych ohl zůstat v posteli co nejdéle,ale dnes jsem rád když ve tři ráno zvoní budík a my se můžeme začít chystat na cestu. Posnídáme instantní polévku a kafe, já nám zabalim do batohu sušenky, vodu, foťák a poncha a vyrážíme. Stoupáme pod oblohou plnou hvezd a pomalu nabíráme výšku. Brzy se veškerá vegetace vytrácí a my se dostáváme na předvrcholové suťoviště kde si hledáme cestu mezi žebry vymletými vodou a postupně se dostáváme až pod závěrečný výšvih. Tam na sebe navlékáme poslední teplé vrstvy,neboť začalo nepříjemně foukat a zatahuje se. Dvacet minut prudkého stoupání  po lávovišti a stojíme na vrcholku Mount Kerinci 3 804 m.nm.

vrcholové foto Mount Kerinci 3 804 m.n.m

Následuje vrcholové foto a jelikož jsme dorazili dost brzo tak i čekání na východ slunce. Kráter vulkánu má alepoň sto metrů v průměru a jelikož začal být asi čtrnáct dnů zpět opět aktivní tak z hloubky stoupaji k nebi oblaka síry.  Fotím,ale pomalu začínám dost mrznout a přestávám cítit prsty na rukou. Přichází východ slunce,ale bohužel je silně oblačno, tak že žádná kýčovitá podívaná se nekoná.Nicméně i tak si užíváme panoramat okolní krajiny pokryté junglí,rýžovými políčky, palmovými plantážemi a drobnými vesničkami.  Petra už je kompletně zmrzlá,tak že pomalu vyrážíme zpět. Na úrovni vegetace pomlu rozmrzáme a  vysvlékáme se. Než dorazíme do kempu je už zase vedro. V tábořišti sušíme věci a pomalu balíme na cestu zpět do údolí.  Jsme zralí do postele, ale postel je ještě pár hodin a párset výškových metrů vzdálená. Sestupujeme a napůl sklouzáváme pomalu v bahnitém terénu.  Mě se opět co chvíli zachytí nějaká liána za batah a to obvykle v momentě kdy se snažím slézti nějaký metrový shod a neskončit v bahně dole.  Ůstanu napůl trčet ve vzduchu a když se pokusím se vrátit zpět tak se větev pochopitelně uvolní v tom „nejlepším“ momentě a já končím v bahně o metr níže.

Občas se zastavujeme, když je příežitost vidět nejaké zvíře, fotíme masožravky a nějakou vzácně kvetoucí kytku a klesáme a klesáme a naše únava stoupá úměrně s každým  ztraceným metrem. Kolem třetí se dostáváme ven z lesa a míříme ,zkrz políčka červenající se pod úrodou chutných chilli papriček , zpět do našeho guest house.

Náš plán přemístit se ještě týž den do Sungai Penu bere za své po spatření postele, která neodolatelně vábí a volá naše jména. Prostě je znát že jsme po dlouhé době dělali něco co vyžaduje trochu námahy.

Loučíme se s naším průvodcem,večeříme a upadáme do komatu a mě se zdá o tom jak sopka vybuchuje a chrlí žhavou lávu a kameny a všechno to vypadá hrozně romanticky.
FOTO zde 

Očistec aneb kdo nezažil nepochopí

V Band Aceh dorážíme na autobusák, který velký zhruba jako Florenc,ale úplně lidu a autobusuprázdný. Nicméně nakonec seženeme jízdenku a máme tři hodiny do odjezdu . Rozloučíme se se Svenjou a Julianem,neboť oni míří do jungle. Petře se podaří ztratit se mi a nakonec ji nacházím na záchodech jak zvrací. Po doplnění tekutin jí ukládám spát na lavičku a vyrážim do okolí sehnat něco neutrálního k jídlu. Vracím se s banány a Petře je už lépe, poté následuje krátké dohadování anglicky a česky s týpkem co mluví jen indonésky a snaží se nás někam odmanévrovat. Nédáme se a autobus přijíždí s půl hodinovým zpožděním a my vyrážíme na 13 hodinovou noční jízdu do Medanu. Nejdříve si pochvalujeme že máme sedačky v první řadě, tak že máme hezký výhled na okolní krajinu,ale bohužel usměv nám brzo mizí ze rtů neboť co deset minut to vypadá že se vybouráme. Auta míjíme ve vzdálenostech hodících se spíše pro pohlavní styk než pro dopravu, plná čára není zeď, dvojitá plná také ne červená na semaforu nikoho neoslovuje a to ani za přítomnosti  policajta na skoro každé křižovatce. Myslel jsem si o sobě že jsem docela otrlý ale tady jsem po hodině nevydržel a po několika modlidbách ke všem možným bohům jsem si přehodil přez hlavu deku, bo už jsem nměl nervy dívt se na to jak se blíží náš konec a odevzdal jsem se do rukou osudu.Jinak autobus jena místní poměry pohodlný ale bohužel se nám nepodaří ani na minutu usnout neboť řidič pouští celou cestu indonéskou hudbu tak hlasitě že mám pocit,že ten hluk využívá jako pohon autobusu. Vše graduje asi ve tři ráno, kdy nasadí techno hudbu příšerné kvality ale zato ještě o trochu víc nahlas.

Ráno nás autobus vyplivuje po třinácti hodinách totálně vyčerpané v Medanu, což je dvoumilionové havní město Sumatry. Nádraží je plné lidí,ale mám pocit že jsem v nějakém utečeneckém táboře. Lidi polehávají všude možně mezi odpadky ze kterých tu a tam vykoukne pěkně vyžraná krysa  a my zjišťujeme že náš další bus pochopitelně odjíždí z jiného místa. Místní taxikáři nám nabízejí své služby,ale moc se nám t nezdá tak vyrážíme pěšky kus pryč  a tam zastavujeme týpka s motorkou se sidecar a  usmouváme s ním cenu na méně než polovinu toho co po nás chtěli  na nádraží. Cesta zabere skoro tři čtvrtě hodiny, chvíli bloudíme ale nakonec najdeme nádraží ze kterého jede bus do Penang. Tam nás odchytí nějaký týpek a chce po nás 240 000 za osobu za klimatizovaný bus. Pochopitelně  nerozumí ani slovo anglicky tak že chvíli trvá než pochopí  že mu nejsem ochoten dát více než 150 000. Nakonec se domlouváme, borec nám vystavuje lístek s tim že bus odjíždí v deset hodin, ale že už v devět musíme být připraveni. Jsme po předešlé noci v autobuse totálně unaveni, tak že vyrážíme akorát vyhledat nějaký obchod s jídlem, neboť jídlo ve stáncích na nádraží vypadá, že už pamatuje pár odjezdů autobusů. V devět jsme zpět autobus pochopitelně nikde, tak obdarováváme místní děcka sušenkama a netrpělivě čekáme. Deset hodin, autobus stále nikde, ve čtvrt na jedenáct se ptám borce co se jako děje a pochopim, že si nemám dělat starost a čekat. V půl jedenáctý týpek co nám vypsal lístek naskkuje do nějaké dodávky a mizí. Snažím se doptat jak je to s tim autobusem,le nikdo mi nerozumí až v jedenáct natrefim na taxikáře co umí trochu anglicky a vysvětluju mu co a jak. Po té co si prohlídne jízdenku, mi řekne, ze s tim mám jít na dopravní policii. Je mi jasný že nás někdo napálil tak se naštvanej vracím k Petře a oznamuju jí že jdu hledat policajty. Tomu nějak porozuěl chlapík co stal opodál a hned že je vše o.k. že autobus je za pět minut tady. Důrazně mu vysvětluju že má pět minut a že pak ho odtáhnu na policajty. Příjíždí autobus chlapík nám urychleně nakládá batohy pak nám kdosi jiný sebere jízdenku a mi vyrážíme na cestu. Teprve po chvilce si uvědomuji, že v tomhle autobuse definitivně není nejen žádná klimatizace,ale že je to nějaký brutálně starý bus kde nejdou ani sklopit sedačky a sedačky jsou tak blízko u sebe,že musim sedět s kolenama zapříčenýma o sedačku před sebou. Pochopitelně jsme jediný turisti v buse, který je jinak zaplněn místňáky,krabicemi, drůbeží apod. Klimatizovaný autobuj jsme chtěli hlavně kvůli tomu, že v indonesii kouří 100% chlapů a to způsobem připalující si jednu cigaretu od druhé,což v přeplňeném autobusu na komfortu moc nepřidá.

I  takto se dá

Přichází nějaký maník a říká mi že e to 200km  že to bude trvat 24hodin. Koukám na něj jak na blázna a ptám se ho jestli budem celou cestu autobus tlačit. Tomu naštěstí nerozumí a po té co se na papíře snažim vysvětlit za jak dlouho ujedeme 200km při desetikilometrové rychlosti a že doufám že pojedem o něco rychleji přícházíme na to že měl namysli že budem ve 24hod na místě,což znamená „pouze“  12hod jízdy. Nerad se smiřuji se situací a pokouším se uvelebit což se mi nedaří. Autobus co chvíli stavi a nabírá další cestující,kteří se vměstnávají do vzduchových mezer  mezi přítomnými. Opět jsme obsadili přední sedačky,tak že si co chvíli mužeme potřást rukama s řidičema jiných aut které se pokoušíme vytlačit ze silnice. Po setmění nás staví poicejní kontrola a mi s busem musíme na kontrolní  stanoviště, kde však ni nezastavujeme bo náhončí z našeho autobusu jen z okénka podává přítomnému policajtovi úplatek a mi se vracíme na cestu.Po pár hodinách se místňáci osmělujou a snaži se komunikovat což je diky jazykové bariéře (a nepřítomnosi Mokase) dosti obtížné, nicméně se s námi postupně celý autobus musí vyfotit a já si musim přesednout k nějaký dívčině a zůstat sedět tam  pochopitelně se několikát vyfotografovat. Silnice se měni a co chvíli jsou zhruba stometrové úseky které vypadají jak po cvičení dělostřelectva, tak že autobus neustále zastavuje rozjíždí se ,zapadá do děr, znovu vyjíždí a snaží se z nás vytřásti duši a to vše za doprovodu indonéského popu. Po několika zastávkách na modlení,benzín a jídlo konečně přichází půlnoc a já už se pomalu balím a připravuji na vystupování,všechny svaly v těle mě bolí jsem nevyspalí, unavený,Petra je na tom obdobně.Autobus konečně zastavuje a já se ptám jestli sme už na místě a proč nikde nic neni krom hospody ka všichni vyrazili na jídlo. Pochopím že máme zpoždění a že ješte dvě hodiny. Se zaúpěním se šteluju opět mezi sedačky.Za dvě hodiny stále pokračujeme a po dalši hodině našeho řidiče střídá jiný,což sem tady doposud neviděl. Je mi to podezřelé a opět po složitém vyptávání zjišťuji že dorazíme ž v osum ráno.Nechce se mi tomu věřit, nesouhlasím s tim, protestuji proti tomu,ale to je vše co stím můžu dělat. Závidím Petře, která usíná a snažim se vytěsnit z hlavy kvílící indonéskou hudbu. V osum ráno už nevim ja napolohovat aby to nebolelo , nebo alespoň abych nedostáva neustale křeč. Zadek mě bolí jak kdybych se ve vězeňské sprše ohnul pro mýdlo, hlava ma třeští a já se dovídám,že jsem sice rozuměl v osm jsme na místě, nicméně realita je taková že pojedem ještě další tři hodiny.  To už mi opravdu hlava nebrala propadl jsem naprosté apatii a bylo mi vše jedno, mysli že jednu chvíli jsme si vroucně přál abychom se už koečně vybourali a vše bylo za námi. V jednu hodinu nás vysazují z autobusu, všichni se s námi vroucně loučí a mi jen nepřítomě zíráme a pokoušíme se zjistit kudy do hotelu. Dozvídáme se ale že ještě nejsme na místě že musíme naskočit na právě přijíždějící bus. V polovičním komatu nakládáme batohy na střechu a snažíme se vecpat do totálně přeplněného autobusu. Napůl sedím napůl stojím n jené noze a to ještě ne na své a přemýšlím proč nádraží  musí být vždy tak daleko od centra. Ptám se prodejce jízdenek jestli to zabere víc jak půl hodiny a jeho odpověď že pojedem čtyři hodiny si vysvětluji tak že mi nerozuměl a směju se mu a říkam si že půl hodiny snad ještě přežijem. Po půl hodině se mě začína zmocňovat obava, že týpek mi bohužel rozuměl, bo žádné město v dohledu. Snažím se zbavit tašky kterou mi někdo položil na krk a nemyslet na to že náš řidič je asi sběratel, neboť  v plné rychlosti autobusem vymetá  veškeré díry na silnici, znichž do některých by se schovalo menší auto. Pár krát udeřím hlavou do stropu autobusu a upřímě si přeji abych co nejdříve omdlel a byl ušetřen  dalšího utrpení . Niméně realita byla taková že mé tělo odmítlo omdlít a zcela masochisticky mě drželo při vědomí po zbytek jízdy ,tak že jsem měl i dostatek času pro porci populární hudby. Po čtyřech hodinách autobus zastavuje mi se vypotácíme a já nemám se odvahu nikoho zeptat kde jsme. Nicméně Petra přináší neuvěřitelnou informaci že jsme opravdu v Padang. Nejraději bych radostí políbil zem ale nepřemohl jsem odpor k vrsvě odpadků. Zastavujeme shutle taxi a necháváme se odvézt do hotelu. Při vystupování se nás snaží okrást nějaký týpek, čehož si naštěsti Petra všimla tak že zachraňujeme věci které stihnul vyndat z kapsi batohu před tím než zmizí s taxi v dáli. Jsem tak přešlý že ani nestačím zareagovat. V hotelu chtějí nehoráznou sumu za nocleh ale nemáme sil hledat něco jiného,tak  že se jen přesunem do pokoje a upadáme do komatu.

Do té doby jsem myslel že jsem otrlý a zvyklý na všemožné cestování busem,ale silnice na Sumatře, speciálně mezi Medan Padang, jsou ve stavu který se dá těžko popsat ....100m asfaltu, 100m kráterů pospojovaných kusky asfaltu. Tak že přesun z Banda Aceh přez Medan do Padang nám zabral asi 46 hodin z čehož bylo 42 hodin v autobuse. Zážitek který se nezapomíná,ale také doufám už nikdy neopakuje.

7.2.2011 Pulau Weh

Další den se přesouváme do přístavu kde se naloďujeme na trajekt směr Pulau Weh, což je nejzápadnější ostrov patřící pod Indonésii. Cesta trvá asi dvě hodiny a po té další půl hodinu taxikem do místa zvaného Ibui, které se stane naším útočištěm na pár dalších dnů. Ubytováváme se v bungalowu v Julia’s resort, jež stojí na kůlech přímo nad mořem. Okamžitě z nás pada stres který jsme měli v KL a užíváme si pohodu a ticho.  Místní restaurace ma terasu nad mořem, tak že přímo od stolu pozorujem nepřeberné množství barevných ryb hemžící se na útesu pod námi. Nevydržím čekat na další den a ješte vpodvečer nazouvám ploutve, šnorchl a brýle a vyrážím prozkoumat nejbližší okolí. Jsem příjemně překvapen neboť opravdu přímo od břehu je korálový útes plný života a ryb co jsem před tím ještě neviděl.

Další dny trávíme v tomto malém ráji převážně šnorchlováním na různých místech ostrova a já jsem každý den nadšen, neboť se mi vždy podaří nový „ůlovek“. Korálový útes je bohužel zničen tsunami, tak že je skoro celý mrtvý,ale najdou se místa s ještě žijícími koráli, nicméně na ostatní život v moři tsunami nemělo asi velký vliv, neboť  kam se člověk potopí vidí neuvěřitelně pestrý podmořský svět.

Pozorujeme mnoho druhů ryb různých tvarů, velikostí, barev, některé ve větší hloubce světélkují,jiné se pohybují v hjnech vytvářící dojem celku. Jsou zde obří barakudy, murény, ošklivé jedovaté scorpion fish a krásné ale též jedovaté lion fish, rejnoci vznášející se nízko nade dnem, chobotnice, lobstři a Julian měl stěstí a podařilo se mu „srazit se“ s velkou želvou.               

Večery pak povětšinou sedíme a popíjíme na terase, místní borci hrajou na kytaru, Julian je učí nové songy a já zkouším rybařit. Kolem půlnoci se pak rozbliká celá hladina a promění se v nebe plné hvězd bo připlouvají jakési světélkující organismy.  Je to úžasná podívaná. Jeden den si půjčujeme motorku a vyrážíme podívat se na další místa na ostrově, den zakončujeme na nejzápadnějším cípu ostrova což je zároveň i nejzápadnější bod Indonesie. Od tama zpět nechávám řídít Petru a když nepočítám dvakrát zakončení v příkopě, tak jí to šlo velice dobře a já si užíval strach spolujezdce.        

noční jaming

       

Jeden den ráno jsme se probudili a chystali se hned vyrazit šnorchlovat,ale k našemu zděšení celá zátoka byla plná odpadků, které vysypala na moži nějaká loď a proudy vše zahnali až sem. Byl to žalostný pohled na jinak idilicky vypadající lagunu. Místní nechápali proč nechceme plavat v odpadkách, že prý se pak můžem jenom vysprchovat. Nejdříve jsme se jim snažil vysvětlit že nejde jen o potápění,ae hlavně o ryby který kvůli tomu pochcípaj,ale musel jsem to vzdát, bo to nějak nechápali. Tohle je bohužel téměř všude v Asii hrozný nešvar, jaké koliv odpadky prostě vyhodit na ulici, do lesa, do moře....... myslim, že tady byli stovky let zvyklí vše balit do banánovýho listu, nebo bambusu a pak vše vyhodit,což se krásně rozložilo. Potom přišel plastik,umělá hmota a oni to stále vyhazují jako kdykoli před tím, bohužel se smutným výsledkem. Asi to zabere ještě dlouhý čas než se naučí zacházet s odpadem a přijmou recyklaci apod.

bordel z lodi

Bohužel náš čas se krátí, tak že náš malý tropický ráj po týdnu opouštíme a trajektem se přesouváme zpět na Sumatru do Banda Aceh. Tam se snažíme přebookovat naši letenku ze Singapore,ale je bohužel sobota,tak že nikdo neni na telefonu. Rozhodujeme se přesunout se do Kerinci national park,což je směr východ. Letenky jsou vyprodané, tak volíme cestu autobusem do Medan a pote znovu busem do Pedang a z tama do vesnice která leží přímo pod nejvyšší sopkou Sumatry Mount Kerinci.
FOTO ZDE 

Banda Aceh 4.2.2011

Banda Aceh je město ležící na západě Sumatry a vešlo ve známost po zásahu tsunami kde v Aceh oblasti zahynulo přez 300 000 lidí. Ubytováváme se v jednom z místních hotelů a zapíjíme odjezd z Malajsii litrem ginu, což má za následek že i další den zůstáváme v Banda Aceh bo nám je špatně. Odpoledne alespoň pořizujeme moskitiéru,  já se nechám za směšný peníz oholit a v bankomatu vybíráme sumu 2 000 000 rupií, bo nevíme jestli na ostrově bude možnost  dostat další peníze. Obrovský rozdíl oproti Malajsii je že tady nemluví téměř nikdo anglicky, tak že doptat se na něco vyžaduje dost námahy. Lidi jsou také neuvěřitelně přátelští a každou chvilku mě někdo osloví s jedinou větou co znají a tj. „helou mistr hawár jú?“, neúnavně opakuji že se mám dobře a oni z toho mají děsnou radost. Taky jsme si všimli že všichni mluví pouze se mnou a to i ženský a nikdo neoslovuje Petru.

Kuala Lumpur 30.1.-4.2.2011

Další den dorážime společně s Svenjou a Julinem do Kuala Lumpur a za hrozného lijáku míříme do guest house kde máme zabookované pokoje. Tam nám bohužel sdělují,že nám sice rezervci potvrdili ale že mají plno.Nakonec na místě zustávají jen Julian a Svenja a my hledáme další ubytování. Končíme v čínském hostelu v místnosti kam se po nastěhování našich batohů nic jiného nevejde a v noci zjišťujeme že v přízemí je regge bar, kde hrají do tří do rána hudbu, jíž se z nějakého nepochopitelného důvodu snaží nasměrovat k nám do pokoje. Což se krom hlasitosti projevuje ,tak že se vše včetně našich vnitřností chvěje pod duněním basových t’onů vyhnaných na maximum. Mě to z nějakého důvodu uspává a Petra která normáně usne za světla a hudby toho moc za celou dobu nenaspí.

Vlastně némám vůbec náladu psát o KL , bo poslední dobu jsme byli na můj vkus v moc městech a už jich mám plné zuby. KL je velkoměsto, co stojí za vidění jsou pochopitelně Petronas towers my jsme se těšili na oslavu čínského nového roku,která proběhla nějak skrytě naším zrakům, jediný efekt to mělo na to že jsme strávili jeden den cestou na stěnu, která má být údajně největší v asii,ale nakonec z lezení níc nebylo bo měli kvůli novému roku zavříno. Jeden den jsme byli lízt v Batu caves, kde jsme cestou tam a zpět opět zabili celý den  a jeden den na stěně v CAMP 5 což jsme si alespoň náležitě užili.

Všichni lidi v Malaysii jsou neuvěřitelně přátelští, skoro všichni, včetně starých lidí mluví velice dobře anglicky a snaží se poradit jak jen můžou. Oproti thajsku je rozdíl to že thajci přezto že jsou neuveřitelně milý, tak pokud vám chtějí něco prodat tk nerozumí slovu ne, což v malajsii pokud něco odmítnete tak se vám to nesnaží za každou cenu vnutit a i taxikář vám poradí kde si vzít bus a že je to levnější než taxi a kdy opravdu žadný bus nejede.

Myslim, že jsme v malajsii měli pech na počasí a na můj vkus jsme oc času trávili ve městech, tak že jsme byl rád když jsme opouštěli KL a s Air asia se přesunuli na do Indonesie, konkrétně na Sumatru do Banda Aceh.

foto zde

Melaka 28.1.2011

Další den následuje přesun do Kuala Lumpur,což našemu nervoznímu řidičovi trva asi čtyři hodiny. Cesta vede skrz celé pohoří Cameron highlands,tak že si užíváme výhledů do údolích spadajících strmě dolů kousek od klikatící se silnice.Párkrát dostane autobus smyk,ale jnak vše probíhá bez nejmenších problémů. V KL zjišťujeme, že autobusové nádraži provizorně přesunuli na druhý konec města, tak se snařžíme najít autobus který nás tam doveze ,což se po krátké diskuzi s taxikáři daří. Celou dobu bez ustání leje, tak jsme vděčni že další spoj do MELAKAy odjíždí za půl hodiny. Další dvě hodiny v autobuse ,poté taxi a už se ubytováváme v našem dalším guest house. Pokoj je navlhly  zachod a sprcha zavání plísní ale jinak je vše ok.

Další tři dny trávíme ve městě a okolí ale každý den prší, tak že postupně nám navlhají všechny věci. Návštívíme i místní ZOO, což se ukazuje jako dobrá volba, bo tam mají totálně jiná zvířata než v evropě.

Poslední večer sedíme v místním baru, venku tropický liják,otevřenými okny proudí dovnitř vítr který rozhoupává světla a v přítmí tak vytváří příjemnou atmosféru a já si jen užívám sympatické čínské zpěvačky s kytarou a zjišťuji že i čínština může být melodická a lahodit uchu. Úplně zapomínám na ostatní lidi kolem a já se nechám unášet  hudbou,občasnými úsměvy od zpěvačky a přeju si aby to nikdy neskončilo. Nicméně poslední píseň odezněla, drink byl dopit a nezbylo než se vrátit do reality a zbait si věci na cestu do KL.