V Band Aceh dorážíme na autobusák, který velký zhruba jako Florenc,ale úplně lidu a autobusuprázdný. Nicméně nakonec seženeme jízdenku a máme tři hodiny do odjezdu . Rozloučíme se se Svenjou a Julianem,neboť oni míří do jungle. Petře se podaří ztratit se mi a nakonec ji nacházím na záchodech jak zvrací. Po doplnění tekutin jí ukládám spát na lavičku a vyrážim do okolí sehnat něco neutrálního k jídlu. Vracím se s banány a Petře je už lépe, poté následuje krátké dohadování anglicky a česky s týpkem co mluví jen indonésky a snaží se nás někam odmanévrovat. Nédáme se a autobus přijíždí s půl hodinovým zpožděním a my vyrážíme na 13 hodinovou noční jízdu do Medanu. Nejdříve si pochvalujeme že máme sedačky v první řadě, tak že máme hezký výhled na okolní krajinu,ale bohužel usměv nám brzo mizí ze rtů neboť co deset minut to vypadá že se vybouráme. Auta míjíme ve vzdálenostech hodících se spíše pro pohlavní styk než pro dopravu, plná čára není zeď, dvojitá plná také ne červená na semaforu nikoho neoslovuje a to ani za přítomnosti policajta na skoro každé křižovatce. Myslel jsem si o sobě že jsem docela otrlý ale tady jsem po hodině nevydržel a po několika modlidbách ke všem možným bohům jsem si přehodil přez hlavu deku, bo už jsem nměl nervy dívt se na to jak se blíží náš konec a odevzdal jsem se do rukou osudu.Jinak autobus jena místní poměry pohodlný ale bohužel se nám nepodaří ani na minutu usnout neboť řidič pouští celou cestu indonéskou hudbu tak hlasitě že mám pocit,že ten hluk využívá jako pohon autobusu. Vše graduje asi ve tři ráno, kdy nasadí techno hudbu příšerné kvality ale zato ještě o trochu víc nahlas.
Ráno nás autobus vyplivuje po třinácti hodinách totálně vyčerpané v Medanu, což je dvoumilionové havní město Sumatry. Nádraží je plné lidí,ale mám pocit že jsem v nějakém utečeneckém táboře. Lidi polehávají všude možně mezi odpadky ze kterých tu a tam vykoukne pěkně vyžraná krysa a my zjišťujeme že náš další bus pochopitelně odjíždí z jiného místa. Místní taxikáři nám nabízejí své služby,ale moc se nám t nezdá tak vyrážíme pěšky kus pryč a tam zastavujeme týpka s motorkou se sidecar a usmouváme s ním cenu na méně než polovinu toho co po nás chtěli na nádraží. Cesta zabere skoro tři čtvrtě hodiny, chvíli bloudíme ale nakonec najdeme nádraží ze kterého jede bus do Penang. Tam nás odchytí nějaký týpek a chce po nás 240 000 za osobu za klimatizovaný bus. Pochopitelně nerozumí ani slovo anglicky tak že chvíli trvá než pochopí že mu nejsem ochoten dát více než 150 000. Nakonec se domlouváme, borec nám vystavuje lístek s tim že bus odjíždí v deset hodin, ale že už v devět musíme být připraveni. Jsme po předešlé noci v autobuse totálně unaveni, tak že vyrážíme akorát vyhledat nějaký obchod s jídlem, neboť jídlo ve stáncích na nádraží vypadá, že už pamatuje pár odjezdů autobusů. V devět jsme zpět autobus pochopitelně nikde, tak obdarováváme místní děcka sušenkama a netrpělivě čekáme. Deset hodin, autobus stále nikde, ve čtvrt na jedenáct se ptám borce co se jako děje a pochopim, že si nemám dělat starost a čekat. V půl jedenáctý týpek co nám vypsal lístek naskkuje do nějaké dodávky a mizí. Snažím se doptat jak je to s tim autobusem,le nikdo mi nerozumí až v jedenáct natrefim na taxikáře co umí trochu anglicky a vysvětluju mu co a jak. Po té co si prohlídne jízdenku, mi řekne, ze s tim mám jít na dopravní policii. Je mi jasný že nás někdo napálil tak se naštvanej vracím k Petře a oznamuju jí že jdu hledat policajty. Tomu nějak porozuěl chlapík co stal opodál a hned že je vše o.k. že autobus je za pět minut tady. Důrazně mu vysvětluju že má pět minut a že pak ho odtáhnu na policajty. Příjíždí autobus chlapík nám urychleně nakládá batohy pak nám kdosi jiný sebere jízdenku a mi vyrážíme na cestu. Teprve po chvilce si uvědomuji, že v tomhle autobuse definitivně není nejen žádná klimatizace,ale že je to nějaký brutálně starý bus kde nejdou ani sklopit sedačky a sedačky jsou tak blízko u sebe,že musim sedět s kolenama zapříčenýma o sedačku před sebou. Pochopitelně jsme jediný turisti v buse, který je jinak zaplněn místňáky,krabicemi, drůbeží apod. Klimatizovaný autobuj jsme chtěli hlavně kvůli tomu, že v indonesii kouří 100% chlapů a to způsobem připalující si jednu cigaretu od druhé,což v přeplňeném autobusu na komfortu moc nepřidá.
 | |
| I takto se dá |
Přichází nějaký maník a říká mi že e to 200km že to bude trvat 24hodin. Koukám na něj jak na blázna a ptám se ho jestli budem celou cestu autobus tlačit. Tomu naštěstí nerozumí a po té co se na papíře snažim vysvětlit za jak dlouho ujedeme 200km při desetikilometrové rychlosti a že doufám že pojedem o něco rychleji přícházíme na to že měl namysli že budem ve 24hod na místě,což znamená „pouze“ 12hod jízdy. Nerad se smiřuji se situací a pokouším se uvelebit což se mi nedaří. Autobus co chvíli stavi a nabírá další cestující,kteří se vměstnávají do vzduchových mezer mezi přítomnými. Opět jsme obsadili přední sedačky,tak že si co chvíli mužeme potřást rukama s řidičema jiných aut které se pokoušíme vytlačit ze silnice. Po setmění nás staví poicejní kontrola a mi s busem musíme na kontrolní stanoviště, kde však ni nezastavujeme bo náhončí z našeho autobusu jen z okénka podává přítomnému policajtovi úplatek a mi se vracíme na cestu.Po pár hodinách se místňáci osmělujou a snaži se komunikovat což je diky jazykové bariéře (a nepřítomnosi Mokase) dosti obtížné, nicméně se s námi postupně celý autobus musí vyfotit a já si musim přesednout k nějaký dívčině a zůstat sedět tam pochopitelně se několikát vyfotografovat. Silnice se měni a co chvíli jsou zhruba stometrové úseky které vypadají jak po cvičení dělostřelectva, tak že autobus neustále zastavuje rozjíždí se ,zapadá do děr, znovu vyjíždí a snaží se z nás vytřásti duši a to vše za doprovodu indonéského popu. Po několika zastávkách na modlení,benzín a jídlo konečně přichází půlnoc a já už se pomalu balím a připravuji na vystupování,všechny svaly v těle mě bolí jsem nevyspalí, unavený,Petra je na tom obdobně.Autobus konečně zastavuje a já se ptám jestli sme už na místě a proč nikde nic neni krom hospody ka všichni vyrazili na jídlo. Pochopím že máme zpoždění a že ješte dvě hodiny. Se zaúpěním se šteluju opět mezi sedačky.Za dvě hodiny stále pokračujeme a po dalši hodině našeho řidiče střídá jiný,což sem tady doposud neviděl. Je mi to podezřelé a opět po složitém vyptávání zjišťuji že dorazíme ž v osum ráno.Nechce se mi tomu věřit, nesouhlasím s tim, protestuji proti tomu,ale to je vše co stím můžu dělat. Závidím Petře, která usíná a snažim se vytěsnit z hlavy kvílící indonéskou hudbu. V osum ráno už nevim ja napolohovat aby to nebolelo , nebo alespoň abych nedostáva neustale křeč. Zadek mě bolí jak kdybych se ve vězeňské sprše ohnul pro mýdlo, hlava ma třeští a já se dovídám,že jsem sice rozuměl v osm jsme na místě, nicméně realita je taková že pojedem ještě další tři hodiny. To už mi opravdu hlava nebrala propadl jsem naprosté apatii a bylo mi vše jedno, mysli že jednu chvíli jsme si vroucně přál abychom se už koečně vybourali a vše bylo za námi. V jednu hodinu nás vysazují z autobusu, všichni se s námi vroucně loučí a mi jen nepřítomě zíráme a pokoušíme se zjistit kudy do hotelu. Dozvídáme se ale že ještě nejsme na místě že musíme naskočit na právě přijíždějící bus. V polovičním komatu nakládáme batohy na střechu a snažíme se vecpat do totálně přeplněného autobusu. Napůl sedím napůl stojím n jené noze a to ještě ne na své a přemýšlím proč nádraží musí být vždy tak daleko od centra. Ptám se prodejce jízdenek jestli to zabere víc jak půl hodiny a jeho odpověď že pojedem čtyři hodiny si vysvětluji tak že mi nerozuměl a směju se mu a říkam si že půl hodiny snad ještě přežijem. Po půl hodině se mě začína zmocňovat obava, že týpek mi bohužel rozuměl, bo žádné město v dohledu. Snažím se zbavit tašky kterou mi někdo položil na krk a nemyslet na to že náš řidič je asi sběratel, neboť v plné rychlosti autobusem vymetá veškeré díry na silnici, znichž do některých by se schovalo menší auto. Pár krát udeřím hlavou do stropu autobusu a upřímě si přeji abych co nejdříve omdlel a byl ušetřen dalšího utrpení . Niméně realita byla taková že mé tělo odmítlo omdlít a zcela masochisticky mě drželo při vědomí po zbytek jízdy ,tak že jsem měl i dostatek času pro porci populární hudby. Po čtyřech hodinách autobus zastavuje mi se vypotácíme a já nemám se odvahu nikoho zeptat kde jsme. Nicméně Petra přináší neuvěřitelnou informaci že jsme opravdu v Padang. Nejraději bych radostí políbil zem ale nepřemohl jsem odpor k vrsvě odpadků. Zastavujeme shutle taxi a necháváme se odvézt do hotelu. Při vystupování se nás snaží okrást nějaký týpek, čehož si naštěsti Petra všimla tak že zachraňujeme věci které stihnul vyndat z kapsi batohu před tím než zmizí s taxi v dáli. Jsem tak přešlý že ani nestačím zareagovat. V hotelu chtějí nehoráznou sumu za nocleh ale nemáme sil hledat něco jiného,tak že se jen přesunem do pokoje a upadáme do komatu.
Do té doby jsem myslel že jsem otrlý a zvyklý na všemožné cestování busem,ale silnice na Sumatře, speciálně mezi Medan Padang, jsou ve stavu který se dá těžko popsat ....100m asfaltu, 100m kráterů pospojovaných kusky asfaltu. Tak že přesun z Banda Aceh přez Medan do Padang nám zabral asi 46 hodin z čehož bylo 42 hodin v autobuse. Zážitek který se nezapomíná,ale také doufám už nikdy neopakuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat