Cameron highlands

Další den brzo ráno opouštíme Penang  a minibusem se přesouváme do našeho dalšího cíle, čímž jsou Cameron highlands, kde se nacházejí čajové plantáže. Cesta zabere asi čtyři a půl hodiny a celou cestu leje. Občas se obloha na pár minut protrhá a potom máme výhled na krásné kopce,porostlé deštnými lesy,v jejich svazich se tu a tam objevý střechy chatrčí horských kmenů. Ubytováváme se a večer společně s našimi kolínskými spolucestujícími Svenjou a Julianem kujeme plánuy na prohlídku čajových plntážích dlší den. Noc je chladná a vlhká,ale poprvé po měsíci máme teplou sprchu, tak že toho náležitě využíváme a smýváme naše domnělé opálení. Opět se mi podaři v posteli natrefit na obřího švába, kterého po kráktém boji nemilosrně ubíjím botou a včas vyhazuji z okna, tak že Petra nic netušíc uléhá pokojně do postele  já si oddychuji,neboť nemusim řešit výměnu pokojů,nebo povlečení,nebo tak něco.

Ráno vstávám  budíkem neboť mám v plánu zastihnout vycháející slunce na některém z okolních dvoutisícových vrcholků,ale bohužel neustále prší,tak že posouvámeodchod na později. V dešti  po té dorážíme na čajové plantáže, které se roléhají kam oko dohlédne, což při danném počasi a mlze není zaz až takový problém. Po hidině se dostáváme k tea house, kde pijeme čerstvý čaj a prohlížíme si továrničku na zpracování čajových listů. Cestou zpět se stavujeme n motýlí farmě a potom se deštným pralesem vydáváme zpět do města. Silnice jsou uzavřené bo ten den tudy projíždí cyklozávod Langkawi Malaysia tour.

Po návratu a zjištění že  předpověď počasí hlásí na dalších devět dnů heavy rain, se rozhodujeme další den přesunout do Kuala Lumpur a z tama hned do Melaka, což je další město zařazené mezi kulturní dědictvi UNESCO.

Cameron highlans je definitivne super místo na návštěvu,jen né v období dešťů tak jak jsme to udělali my,bo pak jsou výhledy do kopcovité krajiny dosti omezeny. Teplota ja zhuba o patnáct stupňů nižší než třeba v Penang,tzn. zhruba 18°C,což je při vysoké vlhkosti docela zima.

Fotky zde 

Penang-George town

Další dva dny trávíme v George town a okolí. George town byl do UNESCOa zařazen, neboť na malém prostoru fungují zcela poklidně ve vzájemném souznění křesťani,muslimové, hinduisti  a taoisti. To v praxi znmená že ráno vás budí muezzin svolávající k modlidbě z mešity,o pár desítek metrů dál se plní kostel k křesťanské bohoslužbě a a ním v čínském chrámu zapalují očistné ohně  vonné tyčinky.  Přez den pak lze ochutnat  z nepřeberné nabídky jídel snad ze všech asijských zemích a já přez počáteční nedůvěru téměř veškeré jídlo  za dobu co jsme zůstali konzuuji v indické restauraci. Kombinace rýře,kari, kuřete, různých druhů zelenin to vše zalité delikatésním kořeněným masala čajem uspokojuje dosyta mé chuťové buňky.  Návtěva ndické čtvrti zcela odpovídá mým představám o indii, které jsem si utvořil z historek od Adélky. Přímo ve středu  čtvrti je křižovatka kde na každém jejím rohu stojí obchod z hudbou a každý má na ulici vystrčené obří repráky ze kterých bez ustání hřmí indický pop, pochopitelně z každého obchodu jiná písnička. Na chodnících se povalují spící indové, z statních obchodů se šíří dým z vonných tyčinek a všude proudí dav lidí jenž vypadá jak jedno velké pestrobarevné sarí.

večeře v indickém stylu

Další den po ránu potkáváme němce se kterými jsme se seznámili na Ton Sai a zbytek času trávíme tak nějak dohromady. Je neuvěřitelné vedro, které vysává z člověka veškerou energii. Na druhý den volíme výlet k vodopádu ,kam se několik hodin plahočíme přez hory busem a ze kterého se vyklube dost zaneřáděný minvodopád,který však místní velmi chválí. Nechce se nám čekat na autobus, tak zpět stopujeme a vše vychází perfektně neboť se přižene tropický liják,ale to už jsme zpět v guest house.
Fotky zde 

Satun-Penang

Další den byl veselý hned od rána. Měníme plány a rozhodujeme se překročit hranice do Malajsie lodí. Do přístavu si zastavujeme shutle bus,týpek chce hodit naše batohy na střechu  a nechce si nechat vysvětlit že jsou těžké, tak ho nechám ať se trápí,ale nechám ho dřit se jen s Petřiným batohem který je přece jen o něco lehčí. Batohy na střeše vypadají dost nestabilně,ale řidič mě ujišťuje že všechno je o.k. No pro jistotu zůstávám zavěšený na venkovní konstrukci což se ukazuje jako dobrý nápad neboť v první zatáčce musim batohy chytat .

Čekání na bus, na molu v Malasii, Chanel babička, meloun v Kuala Perlis, naše lodní přeprava do Malajsie

V přístavu si kupujeme listky do Mlajaského Kuala Perlis a čekáme na loď. Když nám to má jet tak jdeme na celnici, kde musim zaplatit pokutu za propadá víza a zabere jim půl hodiny vypsat bloček, tím pádem nám loď pochopitelně ujela. Na molu se ptám někýho borce kdy budem moc jet a on,že si nemám dělat starosti že za chvíly pojedem. Další půlhodinu někam volá a poté se máme připravit. K molu přiráží nákladní long tail boat a my se podruhé v krátké době opět ocitáme v nákladovém prostoru mezi bednami s rybami a čím si jiným. Dva domorodci zaberou jediný větší volný prostor a pokojně usínají s hlavou opřenou o plachtu jenž nás odděluje od motoru. Docela jim to závidím, ale nechápu jak můžou spát,protože pokud chci říct něco Petře tak jí musím naplno řvát přímo do ucha aby mě vůbec uslyšela,bo motor neni zrovna vyladěn do ticha. Občas nám pod plachtu foukne výfuk což jízdu ještě více zpříjemňuje. Celou dobu jsme si připadali jak v nejakym pašeráckým filmu.

Na lodi mezi Thajskem a Malajsií

Nicméně netroskotáme a asi po hodině dorážíme do Malajsie, kde nás vysadí v nákladním přístavu. Stačilo jen najít celnici a nechat si dát razítko s 90 denní platnosti doby pobytu.  Zzapadáme do první možné „restaurace“ uhasit žízeň neboť je neskutečný hic. Tam se po krátkém vyptávání dovídáme, že jsme na úplně jiném místě než jse chtěli, tak že přesun do další lezecké blasti nehrozí. Vymyšlíme co a jak dál,vyrážíme na autobusák, pohádáme se, ja pak hledám hodinu Petru po městě,  znovu si ujasňujeme jak co kdo myslel a situace se uklidni a my musíme čekat do večera na další Autobus do města Penang. Večer má autobus opět zpoždění a když se ptám z jakáho nástupiště to má jet, tak se mi dostává odpovědi, že se nemám bát,že to z ňákýho pojede. Další tři hodiny v autobuse a kolem desáté večer dorážíme do Penang, kde se přesunujeme do jeho staré části která se nazývá George town a je součástí UNESCO. Je brutální vedro,tak že nesoucí dva batohy jsem během chvíle totalně durch a jelikož jsem toho moc nevypil tak se motám jak opilej. Dve a půl hodiny chodíme po městě a sháníme noclech,ale všude je totálně plno. Po té už to vzdávám usedám na ulici vedle hromady odpadků a koukám jak se dvě obří krysy snaži dodat odvahy a přijít očuchat batohy bo třeba by mohli být jedlé. Petra se mezitím přez ulici vyptává na ubytování. Pot ze mě leje,jak kdbych byl pod sprchou a musím mít asi opravdu zoufalý výraz,neboť z protějšího baru přichází nějaká slečinka a říká že jestli sháníme ubytko ať si dem sednout aspoň ke stolu že se nám poptá. Posílá někam pár chlapíků,ale ty se zjevně vracejí s nepořízenou,tak že nám nabýdla přespání u známého,ale na rovinu nám řekla že to tam neni nejčistčí, nicméně aspon na přespání a že zitra nám něco najde. Být sám tak bych to vzal ale takhle jsme to s díky odmítli a vyrazili hledat dál. V jenu ráno nacházíme alespoň společnou místnost pro 12lidí  Petra zůstáva sama v pokoji pro čtyři. Ulehávám do tmy kde se ze všech stran ozývá mohotné chrápání,což mi ale tentokrát vůbec nevadí protože upadám okamžitě do komatu. Někdy mám pocit že dovolená vypadá trochu jinak,ale na druhou stranu vim že opravdu funguje co tě nezabije to tě posílí.......

Ton Sai - Satun

Ráno poslední pohled z lodi na vzdalující se skály,pláž ....a pak přesun do Krabi na autobusové nádraži odkud nám jede aotobus do Satun. Kupujeme si listky a je mi divné, že nemáme žádná čísla sedadel, nic méně borec mi to v thajštině vysvětluje, z čehož tak nějak vyrozumívám,že se nemám zbytečně vyptávat a mám být rád že vůbec nějaké lístky mám. Autobus dorazil v limitu 45minutového zpoždění a já jsem jen upřímně politoval pár domorodců, neboť to vypadalo že se je snaží narvat s našima batohama do zavazadlového prostoru. Vylezem po schodech nahoru du autobusu a at koukám jak koukám tak autobus je plně obsazen včetně uličky,která je ucpaná dalšími cestujícími. Pomalu mi dochází že těch pár místňáku nacpných v kufru nemusim litovat, neboť jim budeme dělat společnost. Zavřeli se dveře a my jsme se snažili co nejlépe uvelebit mezi batohama vedle několika muslimských téměř bezzubých stařenek. Ty se neustále pochechtávali neboť jim přišlo děsně legrační že se musim krčit a neustále se mlátim hlavou do stropu. Petře se nějak podařilo uvelebit se mezi batohami a usnout.

komfort zavazadlového prostoru-i tak to jde

Bohužel po hodině zběsilé jízdy ji raděj budím,neboť vedle posedávající babku přešel humor a začala si zprvu jemně uplivávat do igelitky s nákupem,což chvilku na to přešlo ve zvracení a poté v nekontrolované blití. Už před tim se tam zrovna nejlépe nedýchalo ovšem po tomto „predstavení“ byli zbytky vduchu dost hutné. Babča vypadala že to neustojí,tak sem je v mezi zvracecí pauze dal něco na uklidnění žaludku, což kupodivu zabralo a ingelitka k naší spokojenosti nepřetekla. Naštěstí jak je dobrým zvykem autobus za chvilku poté píchnul ,tak že jsme byli vypuštěni z naší kobky na čerstvý vzduch. Oprava kola zabírá asi hodinku a v té době se značná část cestujících někam vytratí, tak že prozíravě zabíráme dvě sedačky a užíváme si zbytek cesty v nově nabytém komfortu.

Po příjezdu do Satun a plahočení se po všech možných čertech  zjišťujeme že hranice je dneska už zavřená a krom toho tam stejně už nic nejede, tak že nám nezbývá nic jiného než si njít nocleh a vyrazit až další den s tím,že moje víza budou již propadlá. Ubytováváme se v ještě neotevřeném guest house kter ý vlastní chlapík co dlouho ži a lezl na Ton Sai.

www.angyeesguesthouse.com

 

14 dní na Ton Sai

Následujících 14 dní jsme strávili na Ton Sai beach a okolních plážích. Ton Sai se nachází kousek od Krabi a je to kousek pevniny, porostlý kokosovými palmami, na který se dá dostat pouze lodí,neboť je ze všech stran obklopen skálami, což  vytváří idealní podmínky pro lezení. Od minula se Ton Sai dost změnila, přibilo pár nových barů, nová obsluha, pár starých míst zchátralo,ale jinak je to stále super místo pro relaxaci.  Ubytování máme v jednoduchých bungalovech s koupelnou a záchodem. Po večerech popíjíme pivo v baru na pláži, seznamujeme se s pár dalšíma lidma se kterýma potom celou dobu lezeme(pokud zrovna nejsme líní,což je zhruba v 90%).

 Přezto že je Ton Sai poměrně dost zahuštěna lidmi,tak se tam všude možně vyskytují různé potvůrky,od pavouků, jedotých maxistonožek, hadů,přez geka,opice až po obří ještěrky,nebo leguány. 

původní obyvatelé Ton Sai

Jednou v noci jsme se vraceli z baru po pláži k bunglovu a ve tmě jsme viděli kočku, která zmateně pobíhala kolem jednoho místa. Šli jsme se pochopiteně podívat co se děje a ve svitu čelovky jsme spatřili krásnýho asi metr a půl dlouhýho hada. Petra z toho moc radost neměla, zvláště potom co se had odplazil do moře, neboť jsme plánovali noční koupačku.

První den co jsme dorazili jsem zčal bouldrovat s místníma borcema na šutru na pláži a pochopitelnějsem musel být lepší než oni, což se mi skoro podařilo, nicméně mě to stalo veškeré síly,a po měsících nicnedělaní jsem dalších pár dnů nemohl vůbec lízt.Jinak lezení  se tady najde ve všech stupních obtížnosti,tak že je se možno vyřádit i když máte bídnou kondičku jako já. Občas je třeba svézt boj s opicema, které šplhají po skalách bez lana a tak schazují „hrdinské“ výkony nás dvou nohých. Stalo se ná že banda asi sta opic obsadila polici na které končilo více cest a začali na lidi házet kameny a cenit zuby, tak že všichni slanili a já, jelikož  nechtělo čekat,tak  jsem musel sundáva zbylé jištění co tam nechali a při tom cenit zuby na opičáky. Nebylo tak strašné, nicméně američani mě poté,co jsem jim přinesl jejich veškerý materiál, prohlasili za monkey warrior.

lezení na Ton Sai beach (kliknutím na obrázek=zvětšit)

Po týdnu při výletu do Krabi zjišťuju že mi zrovna propadá vízum,tak upalujem na immigration zažádat o poolení,ale bohužel mi oznamují že vízum lze prodloužit pouze o sedm dní. Bohužel se nedá nic dělat,nerad ale přesto uhrazuji poplatek a vyrážíme na místní trh si spravit chuť nějakýma místníma dobrotama. Po návrtu na Ton Sai Petra stráví noc objímáním záchodové mísy, neboť její pitný režim asi nebyl dostatečný. Já jsem pocivě vypil pár piv,tak že to ustávám bez ujmy. Dalši den je Petra k.o. tak že vyrážim s partičkou němců na lodi na vedlejší pláž lízt. Nakonec se rozdělujeme a já lezu se Stefanem a Mášou,což jsou dva instrukoři lezení z Kolína. Stefamje bývalý juniorský reprezentant německa v lezení,tak že mě neustále motivuje k větším výkonům které se né  né dostavit. Nicméně v den jeho odjezdu padla jedna krásná stropen vedoucí cesta, za kterou jsem opravdu šťastný.

Víc než lezení si ale užíváme nic nedělání, nebo respektive  něja chybí motivace lízt, když ja tak teplo a vychlazené pivo nebo watter melon shake v paru ve stínu palem laká jen k obědnání další rundy.

Den před naším plánovaným odjezdem vyrážím s Julianem na Ao Nang tower, což je skalní věž trčící z moře na kterou vede krásná třídelková casta. Rano balíme věci,půjčujeme si kajak a vyrážíme. U saotné věže strávíme skoro hodinu,než se nám podaří z kajaku vyšplhat na okraj věže a po té kajak vytáhnout a upevnit, neboť kolem projíždějící lodě dělají docela nepříjemné vlny. Po té už si jen užíváme skvostného lezení s krásnými výhledy. Slanění je poté docela legrace,neboť cesta je převislá,tak že se musím dohoupak ke každému štandu. Nicméně vše dobře dopadá,balíme a pádlujeme zpět.

Ao-Nang tower (kliknutím se obrázek zvětší)

Večer si pak vyměňujeme emaily a telefony s pár lidma, upřesňujeme další plány, domlouváme si datum kdy se sejdem na pivo v Kathmandu, upřesňujeme  informace o Sumatře, kam jsme se oproti původnímu plánu rozhodli také podívat a poté už jen zalézáme pod moskitiéru a usínáme neboť ráno nás čeká opět zabalit batohy do kterých se budeme snažit narvat víc věcí než se dá.
Více fotek de

Ton Sai

Další den následuje přesun zpět do Bangkok, kde s potěšením zjišťujeme že náš další noční bus do Krabi odjíždí ze stejného nádraží a tak musíme zabít jen čtyři hodiny do odjezdu. Čekání si zpestřujeme v místnim občerstvení, kdy po nás při placení chtějí znatelně větší částku a když je požádám o menu ze kterého jsme si objednávali a spočítám kolit to tedy ve skutečnosti dělá, tak my sdělují že sice tam je uvedena cena taková a že je to cena za pět kousků plněných rolek a mi jsme dostali jen tři,ale toho že si prý vůbec nemám všímat protože skutečná cena je tolik kolik mi teď řekli. Chvilku přemýšlím jestli se s nimi mám dohadovat,ale přijde mi to natolik úsměvné že to vzdávám a platíme tolik kolik chtějí.....prostě thajsko.Další podobnou story zažíváme o pár hodin později, kdy v jednu ráno náš bus dělá 20 min pauzu(myslim že v thajsku musí mít řidiči z bezpečnostních důvodů co čtyři a půl hodiny 20min pauzu na odpočinek aby zrelaxovali na další  4.5hod řízení.....jiný kraj jiný mrav). Petra si kupuje něco na zpusob knedlíku plněného mletým masem z čehosi a platí za něj 5 bath, já se po ochutnání rozhodnu koupit dva pro sebe a thajka mi rafinovaně nabízí tři za výhodnou cenu 20bath. Ani tentokráte jsem se neodhodlal ptát na to jak jsem si tuto výhodnou nabídku zasloužil kupuju si tři výtečné „knedlíčky“ za special price.

Po 11hodinách jízdy dvou činských kung-fu kmediích v originálním znění s thaskými titulky a po snědeném ananasu,melounu a papaya se ocitáme v Krabi odkud se společně s pár němcema přesunujeme minibusem do Aonang a po té lodí konečně na Ton Sai beach kde budeme trávit delší chvili lezením, povalovaním se na pláži popíjením v místních barech, potápěním a doufam spoustou dalších  náročných činností.

Kanchanaburi

Ráno na Bangkok south bus station chvilku zmatkujeme,ale nakonec  se nám podaří najít správný bus kterým pokračujeme do Kanchanaburi, což je město ve kterém se mimochodem nachází proslulý most přez řeku Kwai  a nám bude sloužit jako „base camp“ pro výlet do narodního parku Erawan.

Na nádraží V Kanchanaburi následuje obvyklé dohadování s taxikáři, kdy se nám naknec podaří usmlouvat rozumnou cenu a poté místo auta přijede borec na moterce se sidecar. Pochopilně se mu nakonec podaří to co se zdálo nejdříve nemožné a naloží všechny naše batohy,nás dva a sebe a vyrážíme na poněkud dobrodružnžnou jízdu směrem k řece a já mu raději slibuji extra peníze když s e nevybouráme.Vše dobře dopadlo a po té co jsme se ubytovali v načem River guest house  postaveném na plovoucích pontonech na řece vyrážíme do města na jídlo.

 

náš Guest house

Večer s poté volíme masáž neboť cesty autobusem zádum zrovna moc neprospívají. Jelikož moje záde ještě nejsou ok,tak nechci riskouvat thajskou masáž a volím whole body massage. Bohužel po chvlce zjišťuji, že to byl pouze krycí název a že ve skutečnosti to znamená thai massage.  Vždycky když už mám pocit že to bolestí nevydržím, tak se začnu poněkud bláznivě smát a thajce to příjde děsně legrační a ještě přitlačí. Nakonec vše přežiju ale musíme se dát trochu do kupy tak že pivo a whisky to jistí.

most přes řeku Kwai

Kanchanaburi je městečko,jehož hlavní atrakcí je železnice smrti  a samotný most přez řeku Kwai,na jejichž výstavbě zemřelo mnoho  válečných zajatců. Tak jako vše je i most vánočně, nebo spíše novoročně ozdoben všeljakými světli,což ve finále působí ne ani trochu pietním dojmem,ale to je prostě Thajsko. Hlavní ulici vedoucí k mostu lemuje jeden bar vedle druhého a ve všech sedí mladé thajky a jen co jdete kolem tak se ozve „hallo how are you, drink sir?“ což znamená že při d anné frekvenci barů to uslyšíte asi stomilionkrát.Vyplatí se opět navštívit noční market a ochutnat nějakou místní dobrotu, jako banánové wafle,slepičí pařátky,nebo klasické nudle, water melon shake a pochopitelně vše zalít lahodným pvem CHANG,jež se prodáva v simpatických 640ml lahvích.

Dalží den pomíjíme nabídky všech cestovních agentur a z nádraží vyrážíme místnim busem do Erawan national park. Cesta trvá klasicky místo hodiny a půl hodiny ,ale neni se čemu divit je to skoro 64km a cstou je pochopitelně potřeba naložit opravené kolo k autobusu,které po té co se nám ho podaří protlačit dovnitř, zaujímá mé původní místo na sezení,tak že se zbytek cesty travim na něm.

První čeho jsme si za vstupem do parku všimli, že je u všech stánků s jídlem vše popsáno v azbuce. Nejdřív jsem myslel, že se pletu ale po té co jsme za celý den krom thajců,pár němců a pár ostatních turistů potkali jen houfy rusáků tak se vůbec nedivim. Zlatý Karlovy Vary.

Hlavní atrakcí parku je sedmi stupňový vodopád,k jehož nejvzyšímu stupni trvá cesta zhruba hodinu. Pod každým vodopádem se dá koupat, což bohužel znepříjemňují hejna ryb, které se mě neustáe pokoušeli sežrat. Thajci to mají rádi a tak si tam nechají okusovat obrovolně nohy,ale mě se ani trochu nelíbí že by mě mělo cokoli požírat,nehledě na to že jsem v letadle shlédnul horor jehož hlavní příšerou byla obři říční čověkožravá ryba. Užíváme si den u vodopádu a odpoledne se vracíme zpět do Kanchanaburi. Cesta autobusem byla opět veselá neboť v thajsku neznají pojem pný autobus, tak že přesto že už jsem si několikrát řekl že teď už se sem opravdu nikdo nevejde,tak vždy naskočil někdo, nejlépe ještě s otepí bambusu nebo s pytli rýže. Výhodou těchto autobusů je že nemají zavřené dveře (nevím jestli schválně,nebo proto že zavřít prostě nejdou),tak že stále někdo může viset napolo ven,címž se navíší kapacita.

Večer poté už jenom natajnačku, když je Petra ve sprše,svedu v posteli souboj s megaobřím švábem, kterého se mi nakonec asi na desátý pokus podaří umlátit pohorkou. Petra naštěstí nic nepostřehla,tak že vklidu uléhá a toho dne usínáme za opravdu tropického vedra.

Chaing Mai-Bangkok

Po dnech strávených v Chiang Mai opět podstupujeme desetihodinovou jízdu do Bangkok.  N autobusáku se pochopitelně každý dopravce snaží ulovit co nejvíce klientů, tak že funguje nejen cenová politika,ale i lákání na spostu "výhod" pokud pojedeme tou jeho společností. Nás zajímal pouze čas odjezdu, tak že jsme si koupili lístky na první možný bus. Slečna u okénka se nám neustále snažila něco vysvětlit. Po chvilce co jsme věnovli tomu, naladit se  na její "vlnu angličtiny" jsme pochopili, že se nám snaží říct jak dobře jsme udělali, protože v jejich autobusu budeme mít masáž. Pochopitelně jsme byli dost zvědaví co to znamená a já jsem měl i svoji představu jak by to mohlo vypadat (respektive jak by masérka mohla vypadat) ale realita se samozřejmě dosti rozcházela s mojima představama. Z mé očekávané masérky se vyklubala masážní sedačka a z vlastní masáže prapodivné vybrování v opěradle. To jsem byl ještě ten "šťastnější" neboť Petře ani nevibrovala.  Cestu jsem jako obvykle strávil nekonečně mnoha pokusy najít nějakou polohu vhodnou ke spaní,což jsem nakonec vzdal a obratil mou snahu v hledání pozice ve které bych vydržel alespoň dvacet minut bez toho aniž bych měl pocit že se mi odkrvuje celé tělo, že si vyklubuju některou končetinu,popřípadně se pokoušim narvat nohy přez uličku k tamsedícímu. Nicméně tuto cestu jsme byli ušetřeni od poslechu thajského popu a v televizi jsem si postupně krátil cestu sledováním několika amerických filmů,pochopitelně nadabovaných do Thajštiny (což je samo osobě dost legrační záležitost), které ukončili vždy zhruba 20minut před koncem. Tak že mám teď do zásoby pár akčních filmů u kterých musím někdy dokoukat konce.