Kanchanaburi

Ráno na Bangkok south bus station chvilku zmatkujeme,ale nakonec  se nám podaří najít správný bus kterým pokračujeme do Kanchanaburi, což je město ve kterém se mimochodem nachází proslulý most přez řeku Kwai  a nám bude sloužit jako „base camp“ pro výlet do narodního parku Erawan.

Na nádraží V Kanchanaburi následuje obvyklé dohadování s taxikáři, kdy se nám naknec podaří usmlouvat rozumnou cenu a poté místo auta přijede borec na moterce se sidecar. Pochopilně se mu nakonec podaří to co se zdálo nejdříve nemožné a naloží všechny naše batohy,nás dva a sebe a vyrážíme na poněkud dobrodružnžnou jízdu směrem k řece a já mu raději slibuji extra peníze když s e nevybouráme.Vše dobře dopadlo a po té co jsme se ubytovali v načem River guest house  postaveném na plovoucích pontonech na řece vyrážíme do města na jídlo.

 

náš Guest house

Večer s poté volíme masáž neboť cesty autobusem zádum zrovna moc neprospívají. Jelikož moje záde ještě nejsou ok,tak nechci riskouvat thajskou masáž a volím whole body massage. Bohužel po chvlce zjišťuji, že to byl pouze krycí název a že ve skutečnosti to znamená thai massage.  Vždycky když už mám pocit že to bolestí nevydržím, tak se začnu poněkud bláznivě smát a thajce to příjde děsně legrační a ještě přitlačí. Nakonec vše přežiju ale musíme se dát trochu do kupy tak že pivo a whisky to jistí.

most přes řeku Kwai

Kanchanaburi je městečko,jehož hlavní atrakcí je železnice smrti  a samotný most přez řeku Kwai,na jejichž výstavbě zemřelo mnoho  válečných zajatců. Tak jako vše je i most vánočně, nebo spíše novoročně ozdoben všeljakými světli,což ve finále působí ne ani trochu pietním dojmem,ale to je prostě Thajsko. Hlavní ulici vedoucí k mostu lemuje jeden bar vedle druhého a ve všech sedí mladé thajky a jen co jdete kolem tak se ozve „hallo how are you, drink sir?“ což znamená že při d anné frekvenci barů to uslyšíte asi stomilionkrát.Vyplatí se opět navštívit noční market a ochutnat nějakou místní dobrotu, jako banánové wafle,slepičí pařátky,nebo klasické nudle, water melon shake a pochopitelně vše zalít lahodným pvem CHANG,jež se prodáva v simpatických 640ml lahvích.

Dalží den pomíjíme nabídky všech cestovních agentur a z nádraží vyrážíme místnim busem do Erawan national park. Cesta trvá klasicky místo hodiny a půl hodiny ,ale neni se čemu divit je to skoro 64km a cstou je pochopitelně potřeba naložit opravené kolo k autobusu,které po té co se nám ho podaří protlačit dovnitř, zaujímá mé původní místo na sezení,tak že se zbytek cesty travim na něm.

První čeho jsme si za vstupem do parku všimli, že je u všech stánků s jídlem vše popsáno v azbuce. Nejdřív jsem myslel, že se pletu ale po té co jsme za celý den krom thajců,pár němců a pár ostatních turistů potkali jen houfy rusáků tak se vůbec nedivim. Zlatý Karlovy Vary.

Hlavní atrakcí parku je sedmi stupňový vodopád,k jehož nejvzyšímu stupni trvá cesta zhruba hodinu. Pod každým vodopádem se dá koupat, což bohužel znepříjemňují hejna ryb, které se mě neustáe pokoušeli sežrat. Thajci to mají rádi a tak si tam nechají okusovat obrovolně nohy,ale mě se ani trochu nelíbí že by mě mělo cokoli požírat,nehledě na to že jsem v letadle shlédnul horor jehož hlavní příšerou byla obři říční čověkožravá ryba. Užíváme si den u vodopádu a odpoledne se vracíme zpět do Kanchanaburi. Cesta autobusem byla opět veselá neboť v thajsku neznají pojem pný autobus, tak že přesto že už jsem si několikrát řekl že teď už se sem opravdu nikdo nevejde,tak vždy naskočil někdo, nejlépe ještě s otepí bambusu nebo s pytli rýže. Výhodou těchto autobusů je že nemají zavřené dveře (nevím jestli schválně,nebo proto že zavřít prostě nejdou),tak že stále někdo může viset napolo ven,címž se navíší kapacita.

Večer poté už jenom natajnačku, když je Petra ve sprše,svedu v posteli souboj s megaobřím švábem, kterého se mi nakonec asi na desátý pokus podaří umlátit pohorkou. Petra naštěstí nic nepostřehla,tak že vklidu uléhá a toho dne usínáme za opravdu tropického vedra.