Satun-Penang

Další den byl veselý hned od rána. Měníme plány a rozhodujeme se překročit hranice do Malajsie lodí. Do přístavu si zastavujeme shutle bus,týpek chce hodit naše batohy na střechu  a nechce si nechat vysvětlit že jsou těžké, tak ho nechám ať se trápí,ale nechám ho dřit se jen s Petřiným batohem který je přece jen o něco lehčí. Batohy na střeše vypadají dost nestabilně,ale řidič mě ujišťuje že všechno je o.k. No pro jistotu zůstávám zavěšený na venkovní konstrukci což se ukazuje jako dobrý nápad neboť v první zatáčce musim batohy chytat .

Čekání na bus, na molu v Malasii, Chanel babička, meloun v Kuala Perlis, naše lodní přeprava do Malajsie

V přístavu si kupujeme listky do Mlajaského Kuala Perlis a čekáme na loď. Když nám to má jet tak jdeme na celnici, kde musim zaplatit pokutu za propadá víza a zabere jim půl hodiny vypsat bloček, tím pádem nám loď pochopitelně ujela. Na molu se ptám někýho borce kdy budem moc jet a on,že si nemám dělat starosti že za chvíly pojedem. Další půlhodinu někam volá a poté se máme připravit. K molu přiráží nákladní long tail boat a my se podruhé v krátké době opět ocitáme v nákladovém prostoru mezi bednami s rybami a čím si jiným. Dva domorodci zaberou jediný větší volný prostor a pokojně usínají s hlavou opřenou o plachtu jenž nás odděluje od motoru. Docela jim to závidím, ale nechápu jak můžou spát,protože pokud chci říct něco Petře tak jí musím naplno řvát přímo do ucha aby mě vůbec uslyšela,bo motor neni zrovna vyladěn do ticha. Občas nám pod plachtu foukne výfuk což jízdu ještě více zpříjemňuje. Celou dobu jsme si připadali jak v nejakym pašeráckým filmu.

Na lodi mezi Thajskem a Malajsií

Nicméně netroskotáme a asi po hodině dorážíme do Malajsie, kde nás vysadí v nákladním přístavu. Stačilo jen najít celnici a nechat si dát razítko s 90 denní platnosti doby pobytu.  Zzapadáme do první možné „restaurace“ uhasit žízeň neboť je neskutečný hic. Tam se po krátkém vyptávání dovídáme, že jsme na úplně jiném místě než jse chtěli, tak že přesun do další lezecké blasti nehrozí. Vymyšlíme co a jak dál,vyrážíme na autobusák, pohádáme se, ja pak hledám hodinu Petru po městě,  znovu si ujasňujeme jak co kdo myslel a situace se uklidni a my musíme čekat do večera na další Autobus do města Penang. Večer má autobus opět zpoždění a když se ptám z jakáho nástupiště to má jet, tak se mi dostává odpovědi, že se nemám bát,že to z ňákýho pojede. Další tři hodiny v autobuse a kolem desáté večer dorážíme do Penang, kde se přesunujeme do jeho staré části která se nazývá George town a je součástí UNESCO. Je brutální vedro,tak že nesoucí dva batohy jsem během chvíle totalně durch a jelikož jsem toho moc nevypil tak se motám jak opilej. Dve a půl hodiny chodíme po městě a sháníme noclech,ale všude je totálně plno. Po té už to vzdávám usedám na ulici vedle hromady odpadků a koukám jak se dvě obří krysy snaži dodat odvahy a přijít očuchat batohy bo třeba by mohli být jedlé. Petra se mezitím přez ulici vyptává na ubytování. Pot ze mě leje,jak kdbych byl pod sprchou a musím mít asi opravdu zoufalý výraz,neboť z protějšího baru přichází nějaká slečinka a říká že jestli sháníme ubytko ať si dem sednout aspoň ke stolu že se nám poptá. Posílá někam pár chlapíků,ale ty se zjevně vracejí s nepořízenou,tak že nám nabýdla přespání u známého,ale na rovinu nám řekla že to tam neni nejčistčí, nicméně aspon na přespání a že zitra nám něco najde. Být sám tak bych to vzal ale takhle jsme to s díky odmítli a vyrazili hledat dál. V jenu ráno nacházíme alespoň společnou místnost pro 12lidí  Petra zůstáva sama v pokoji pro čtyři. Ulehávám do tmy kde se ze všech stran ozývá mohotné chrápání,což mi ale tentokrát vůbec nevadí protože upadám okamžitě do komatu. Někdy mám pocit že dovolená vypadá trochu jinak,ale na druhou stranu vim že opravdu funguje co tě nezabije to tě posílí.......