Mount Kerinci 14.2.2011

Další den ráno nasedáme do dodávky a čeká nás jen rychlý semihodinový přesun  se do našeho cílového místa ,kterým je vesnička Kersik Tuo,jež je vstubní branou do Kerinci national park.Ubytováváme se v Subandis homestay, jehož majitelem je průvodce národniho parku. Náš další plán je Mount Kerinci což ji svými 3 804 m dělá nejvyšší sopkou  Indonésie.  Vyptáváme se  Subandiho co  jak a poté vyrážíme se porozhlídnout se po vesnici. Moc turistů sem nezavítá, neboť na nás každý kouká jak když jsme z jiné planety a my musíme tisíckrát odbovídat na „helou mister hawár jú“ a„wats jour nejm“, nicméně vždy odpovíme protože když vidíme jakou to všem dělá radost tak nemůžem jinak. Cestou se  dohadujeme jestli vyrazit sami nebo si vzít průvodce. Nakonec se dohodneme že půjdeme s průvodcem, neboť si stejně musíme půjčit stan spacáky,vyřídit povolení nakoupit jídlo atd. A Petra mě přesvědčuje že je dobré se něco dozvědět o okolí. Myslim, že to je jen zpola pravda a že se bojí že by jsme tam sami nevylezli. Domlouváme se na ceně a stanovujem odchod na devátou hodinu ranní.

báječná večeře v Subandi homestay

Ráno doráži náš guide Een a autem se přez čajové plantáže přesouváme před bránu parku.Od tama vede cesta polemi plnými chilly papriček a po pár stech metrech dorážíme k začátku jungle, respektive deštného pralesa. Hned po pár krocích musím dát za pravdu Petře, že byla dobrá volba vzít si průvodce neboť Een nám ukazuje spoustu rostlin a vysvětluje co jsou zač. 

Pomalu se plahočíme ,zprvu do mírného kopečka,postupně pak až do docela strmého kopce.  Všude kolem nás se rozprostírá deštný les a z něj se ozývají zvuky všemožných zvířat. Po pár hodinách stoupání přichází odpolední tropická bouře a s ní i liják. Naštěstí se vše jen rychle přežene a za púl hodiny je pryč. Nicméně i to stačí aby se cesta proměnila v kluzkou bahnitou skluzavku.

Pomalu stoupáme do stále prudšího kopce snažíme se zrychlit aby jsme se dostali do našeho tábořiště před dalším lijákem, který  jak to vypadá brzy přijde.  Cesta je už dost strmá,tak že se musíme přidržovat za liány, kořeny a kmeny stromů aby jsme se pohnuli vpřed. Občas vde stezka v našířku boty úzké a  metr a půl hluboké proláklině co vymlela voda tak že s batohama jen pomalu a těžko postupujeme vpřed. Často  jsou větve stromů na cestou tak nízko že přesto že se snažím skrčit co nejvíce, tak se nějaká větev zahákne za batoh nebo zaplete do vlasů tak že se musím neustále vymotávat.  Po čtvrté hodině dorážíme na naše tábořiště v 3 000 m.n.m. a rychle stavíme stan a přístřešek a jen co vše dokončíme začíná znovu pršet.

náš kemp 3 000 m.n.m.

Převlékáme se do suchého a Een začíná připravovat večeři (mít průvodce je opravdu komfort) a poté  večeříme za deště pozorující západ slunce nad krajinou pod námi kde je zcela bezmračno. Večeře je zcela luxusní a my si postupně pochutnáváme na polévce, smaženém tuňákovi a rýži.

Po večeři se balíme do spacáků a snažíme se usnout. Mě se to za celou dobu nepovede neboť spacák co jsem vyfasoval je krakej a ke vsemu nejde  zapnout,tak že veškeré teplo uniká ven. Petře se na chvilku podaří usnout ale moc tomu také nedá.  Trošku mě znervózňuje že neustále prší, neboť nemám náladu pokračovat na vrchol za deště,ale nekonec se počasí umoudřuje a o půl druhé déšť ustává a vyjasňuje se. Normálně si přeji abych ohl zůstat v posteli co nejdéle,ale dnes jsem rád když ve tři ráno zvoní budík a my se můžeme začít chystat na cestu. Posnídáme instantní polévku a kafe, já nám zabalim do batohu sušenky, vodu, foťák a poncha a vyrážíme. Stoupáme pod oblohou plnou hvezd a pomalu nabíráme výšku. Brzy se veškerá vegetace vytrácí a my se dostáváme na předvrcholové suťoviště kde si hledáme cestu mezi žebry vymletými vodou a postupně se dostáváme až pod závěrečný výšvih. Tam na sebe navlékáme poslední teplé vrstvy,neboť začalo nepříjemně foukat a zatahuje se. Dvacet minut prudkého stoupání  po lávovišti a stojíme na vrcholku Mount Kerinci 3 804 m.nm.

vrcholové foto Mount Kerinci 3 804 m.n.m

Následuje vrcholové foto a jelikož jsme dorazili dost brzo tak i čekání na východ slunce. Kráter vulkánu má alepoň sto metrů v průměru a jelikož začal být asi čtrnáct dnů zpět opět aktivní tak z hloubky stoupaji k nebi oblaka síry.  Fotím,ale pomalu začínám dost mrznout a přestávám cítit prsty na rukou. Přichází východ slunce,ale bohužel je silně oblačno, tak že žádná kýčovitá podívaná se nekoná.Nicméně i tak si užíváme panoramat okolní krajiny pokryté junglí,rýžovými políčky, palmovými plantážemi a drobnými vesničkami.  Petra už je kompletně zmrzlá,tak že pomalu vyrážíme zpět. Na úrovni vegetace pomlu rozmrzáme a  vysvlékáme se. Než dorazíme do kempu je už zase vedro. V tábořišti sušíme věci a pomalu balíme na cestu zpět do údolí.  Jsme zralí do postele, ale postel je ještě pár hodin a párset výškových metrů vzdálená. Sestupujeme a napůl sklouzáváme pomalu v bahnitém terénu.  Mě se opět co chvíli zachytí nějaká liána za batah a to obvykle v momentě kdy se snažím slézti nějaký metrový shod a neskončit v bahně dole.  Ůstanu napůl trčet ve vzduchu a když se pokusím se vrátit zpět tak se větev pochopitelně uvolní v tom „nejlepším“ momentě a já končím v bahně o metr níže.

Občas se zastavujeme, když je příežitost vidět nejaké zvíře, fotíme masožravky a nějakou vzácně kvetoucí kytku a klesáme a klesáme a naše únava stoupá úměrně s každým  ztraceným metrem. Kolem třetí se dostáváme ven z lesa a míříme ,zkrz políčka červenající se pod úrodou chutných chilli papriček , zpět do našeho guest house.

Náš plán přemístit se ještě týž den do Sungai Penu bere za své po spatření postele, která neodolatelně vábí a volá naše jména. Prostě je znát že jsme po dlouhé době dělali něco co vyžaduje trochu námahy.

Loučíme se s naším průvodcem,večeříme a upadáme do komatu a mě se zdá o tom jak sopka vybuchuje a chrlí žhavou lávu a kameny a všechno to vypadá hrozně romanticky.
FOTO zde